Bombastické výročí

V letošním červenci svět slaví významné výročí: uplynulo 75 let od prvního jaderného testu, který byl proveden 16. července 1945 v Novém Mexiku. Ponechám zde stranou historické dopady této události a nebudu se pouštět do čapkovských úvah o tom, zda šlo o krok vpřed. Místo toho naznačím, jak přispěla k růstu české slovní zásoby.

Zcela nasnadě je to, že české lexikum bylo obohaceno o sousloví atomová bomba. Krátce po událostech v Novém Mexiku se v češtině objevila též podoba atomická bomba, nicméně ve stejné době se už používalo i označení s adjektivem atomový: například podle Rudého práva vydaného 10. října 1951 se J. V. Stalin nechal slyšet, že „nedávno byla skutečně provedena zkouška jednoho z druhů atomové bomby v Sovětském svazu“. Slovo atomový samo o sobě mělo v češtině, zdá se, už několik desetiletí dlouhou historii a používalo se relativně běžně, a tak není překvapením, že pomyslnou soutěž vyhrálo a variantu atomická bomba dnes najdeme pouze vzácně. Například v deníku Právo ze 2. června 2005 čteme: „Vy všechny děti, co se narodíte po atomické bombě, jak říká babička, se narodíte bez dírky v zadku a bez uší.“ I zde je nicméně vsuvkou jak říká babička signalizováno, že nejde o zcela běžné vyjádření.

Sousloví atomová bomba se pak stalo východiskem pro několik jednoslovných pojmenování, z nichž nejběžnější je hovorové atomovka (které se používá také jako označení jaderné elektrárny) a jí blízké – avšak poměrně vzácné – atomka (které se používá téměř výhradně jako označení elektrárny). Existují ale i méně běžná, spíše příležitostná označení atomové bomby: Například Ondřej Neff v knize Česká politika pod psa použil roku 1997 slovo atomajda.

Atomové bomby nejsou věcí minulosti, k jaderným testům stále dochází a celá věc tak pochopitelně podněcuje i bujařejší exploze jazykové kreativity, jako je například následující jadrné vyjádření komentátora časopisu Týden z roku 2013: „To se jenom zdá, že napětí v asijsko-pacifické oblasti má na svědomí jen severokorejský ‚atomfýrer‘, kterému ‚kape na karbid‘.“ Nezbývá než doufat, že při explozi karbidu některého ze světových „atomfýrerů“ se nenaplní slova Alberta Einsteina, že ve čtvrté světové válce by se pak nanejvýš mohlo bojovat jenom klacky a kameny.