Opravdu až tak zlověstná?

Ten, kdo se na severu Skandinávie a Finska někdy pohyboval v divočině, setkal se zřejmě se sojku zlověstnou (Perisoreus infaustus), která v rodinných hejnkách velmi ráda přilétá důkladně zkontrolovat tábořiště. A nechápal, proč bychom tak jednoznačně pozitivnímu a nebojácnému živočichovi měli přisuzovat něco zlého či hrozivého (chováním i vzhledem připomíná spíš hodně přerostlou sýkoru).

Celkem není divu, že když dekadentní básník potřebuje pracovat s nějakým hrozivým symbolem, použije krkavce či havrana – hodí se mu někam poblíž márnice nebo hřbitova. A nezoolog sotva najde zalíbení v netopýrech nebo v supech s olysalou hlavou hlídkujících poblíž zdechliny. Také podivné soví hlasy za temné noci nemusejí leckoho potěšit (vztah k různým zvířatům je ovšem kulturně podmíněný a třeba Japoncům sovy přinášejí štěstí). A myslivci a chovatelé drůbeže a holubů zase už z principu nemívají dobrý vztah k dravcům a další „škodné“. Ale čím si tak děsivé druhové jméno zasloužil „příjemný“ a pěkně zbarvený pták s celkem libozvučným hlasem – tedy určitě libozvučným v rámci krkavcovitých –, který nehouká ze tmy ani nekráká? Zvláštní je i to, že před touto sojkou „varuje“ už Linného druhový název latinský, z nějž zlověstnost později převzalo zřejmě jen názvosloví německé (Unglückshäher), české a slovenské. Pro Švédy a Nory je to totiž „neutrální“ sojka lišejníková a pro angličtinu a téměř všechny ostatní jazyky jde o sojku sibiřskou, případně tajgovou.