Můj život s viry

Když jsem byl malý kluk, rodiče se báli, že děti mohou onemocnět poliomyelitidou, tedy dětskou obrnou. Dětem kvůli ní atrofovaly svaly na končetinách a některé pro poruchu dýchacích svalů byly umístěny do tehdejších přístrojů na umělou plicní ventilaci, železných plic (na snímku). Celý svět znal obrázky z australské tělocvičny, ve které byly desítky dětí v železných plicích, které jim obepínaly hrudníčky, jen hlavičky koukaly ven. Trochu jsem se toho taky bál. Když přišla vakcína, zavedlo v roce 1960 Československo jako první země na světě plošnou vakcinaci dětí a všichni si oddychli.

Když se narodila moje máma, doznívala španělská chřipka. Zabila asi 40 milionů lidí. Když byla máma malá holka, rodiče se báli, že děti mohou onemocnět diabetem, z hlediska dnešní klasifikace diabetem 1. typu. Ten se stal díky inzulinu od počátku dvacátých let dobře léčitelný. Později se ukázalo, že možným spouštěčem autoimunního zánětu β-buněk Langerhansových ostrůvků pankreatu může být infekce, např. virem coksackie. Když mi byl v roce 1947 rok, byl u opic v ugandském Entebbe popsán virus Zika. O sedm let později byl popsán první případ nákazy u člověka. V sedmdesátých letech se infekce vyskytla v Mikronésii a v roce 2015 v řadě latinskoamerických států. Virus je nebezpečný zejména pro těhotné ženy, u jejich dětí se často objevovala mikrocefalie.

O prázdninách mezi třetí a čtvrtou třídou jsem dostal spalničky. Po mně můj bratr. Naštěstí bez komplikací. Tehdy na jejich komplikace děti umíraly.

Když mi bylo dvanáct, řádila asijská chřipka. Na zeměkouli zemřelo víc než milion lidí.

Ve dvaceti letech jsem dostal plané neštovice. Měly hodně těžký průběh a musel jsem ležet tři týdny v Nemocnici na Bulovce.

Když mi bylo dvaadvacet let, byla epidemie hongkongské chřipky. Vrátila se ještě za rok a o čtyři roky později. Na zeměkouli na ni zemřel další milion lidí, z toho sto tisíc v USA. Ten rok si ale pamatujeme jako rok pražského jara, sovětské invaze, květinových dětí či vraždy Roberta Kennedyho.

V roce 1970, když mi bylo dvacet čtyři, jsem měl u zkoušky z patologie nedostatečné znalosti o klíšťové encefalitidě. Zkoušku jsem složil až napodruhé.

Když mi bylo šestadvacet, ošetřoval jsem o Vánocích jako vojenský lékař absolvent asi tři sta vojáků nakažených chřipkou. Snad se jí říkalo typ London. Se zápalem plic jsem pak v lednu 1973 ležel ve Vojenské nemocnici.

V sedmdesátých letech se několik mých kolegů infikovalo hepatitidou B. Asi 30 let se proti hepatitidě B již běžně očkuje. V osmdesátých letech, když mi bylo mezi čtyřiatřiceti a čtyřiačtyřiceti, se kdekdo bál HIV. Díky lékům objeveným profesorem Holým je AIDS nyní nemocí, která nemusí zkrátit život.

V polovině osmdesátých let, když mi bylo skoro čtyřicet, jsem na jednotce intenzivní péče léčil profesora Karla Rašku. Měl slabé srdce, pokud si vzpomínám, po prodělané horečce Q. Předtím se významně zasloužil o celosvětové vymýcení pravých neštovic. Když se z WHO na začátku sedmdesátých let vrátil do Prahy, vyhodili ho z vedoucího místa v ústavu, který vedl, a úplně mu zakázali vstup do Státního zdravotního ústavu.

V listopadu 2002 se z Číny šířila koronavirová infekce, která způsobovala SARS, těžký akutní respirační syndrom. Epidemie trvala až do poloviny roku 2003. V roce 2012 probíhala další koronarovirová epidemie, tentokrát MERS, Midle East Respiratory Syndrom. Obě měly vysokou smrtnost, v průměru 10, respektive 39 %.

Když mi bylo padesát devět let, kachny a labutě hynuly na ptačí chřipku. Byly obavy, že se přenese na lidi.

V mých třiašedesáti, r. 2009, tu byla Mexická chřipka, nazývaná také prasečí. V Česku se jí nakazilo 2477 osob a 102 z nich zemřelo. Proti oběma názvům se bránila mexická vláda.

Když mi bylo sedmdesát let, skončila po třech letech epidemie eboly, infekce s velmi vysokou smrtností. Bil Gates roku 2015 prohlásil, že některá z budoucích epidemií představuje pro národy světa větší nebezpečí než zničující válka, a vyzval k tomu, aby se namísto investic do zbraní přesunuly do boje proti epidemiím. Letos se v Demokratické republice Kongo objevily nové případy eboly.

Loni, když mi bylo sedmdesát tři let, dvaadvacetiletý bratranec mého žáka a kolegy zemřel na chřipku. Kvůli chřipce také byla několik týdnů na umělé plicní ventilaci a mimotělní oxygenaci roční neteř jiného mého kolegy. Přežila. Sám jsem loni na podzim onemocněl velmi těžkou chřipkou B.

Epidemie mají vedle obrovských rizik i určitou výhodu: rychle a dramaticky na sebe upozorní. Tím vedou k rychlé mobilizaci. Jiné globální problémy se však hlásí pomaleji, a přestože mohou představovat obrovské riziko, nejsou tak naléhavě vnímány: zaneřádění moří, oteplování planety, ještě větší nedostatek vody a sucho... Možná nás také může ohrozit ještě významně zhoubnější infekce. Taková rizika potřebují mnohem více spolupráce a méně konfrontace. Potřebují také svobodu, otevřenost, věcnost, inteligenci, um i solidaritu.

Teď je mi čtyřiasedmdesát a mé děti se bojí, že bych mohl onemocnět covidem-19. Před sto lety se báli rodiče, že se infekcí nakazí jejich děti, teď je tomu naopak. Až se objeví účinná vakcinace, budou jako první očkováni senioři?