Za tajemstvím jeskyní, štol a dolů…

Když jsme v sedmdesátých letech minulého století jeskyňařili na Zlatém Koni, znali jsme tak 60–80 jeskyní a nenapadlo by nás, že jich v Českém krasu bude dokumentováno víc než 600, že nejdelší z nich (Ementál u Srbska) bude délkou srovnatelná s Koněpruskými jeskyněmi a několik nově objevených systémů bude delších než 1 km. S určitou závistí jsme pohlíželi na Moravský kras s jeho ponornými řekami a romantickými vývěry. Český kras vypadal jako divný, nehotový a nějak podřadný.

Jenže se ukázalo, že je jiný, že nejdelší jeskyně často vznikaly v okolí mocných hydrotermálních žil, a to nikoliv v místech, kde se propadají vody, ale kde naopak ohřáté vody vystupují na povrch. Jeskyně Moravského krasu většinou vznikaly shora dolů, v Českém krasu naopak zespoda nahoru jako někde v Karlových Varech. Ale i jeskyně v údolí Berounky se jevily nějak nepořádné – úzké plazivky se měnily ve velké dómy skoro bez přechodů a vůdčích struktur. Ukázalo se, že tyto jeskyně často vznikaly za povodní, kdy se do masivu natlačila voda, korodovala okolí tenkých tektonických puklin a pak zase týdny vytékala ven. Mimochodem tento model se ukázal nosný i pod pyramidami v egyptské Gíze, které podle Herodota „pily vodu“. Dodnes v okolí Velké pyramidy (či kousek za Sfingou) naleznete docela zajímavě vyvinutý paleokras, dokonce s polohami kontaktních limonitů, které se zde vysrážely, když kyselejší vody Nilu vstoupily do vápnitého prostředí. Nebýt údolí Berounky, tak tyto vazby nepochopíme.