K čemu jsou nám asi relativní časy?

Při vyslovení pojmu relativní čas se mnoha z nás vybaví Albert Einstein a jeho zjištění, že čas je relativní veličina. Ve fyzice to znamená, že čas neplyne všude stejně. Co ale znamená relativní čas v lingvistice?

Čeština patří k jazykům s jednoduchým systémem slovesných časů. Má pouze tři slovesné časy, které primárně vyjadřují tzv. časy absolutní: čas minulý vyjadřuje minulost (seděl jsem), čas přítomný přítomnost (sedím) a čas budoucí budoucnost (budu sedět). V určitých typech vedlejších vět ale minulý čas vyjadřuje předčasnost (věděl, že tu někdo seděl), přítomný čas současnost (věděl, že tu někdo sedí) a budoucí čas následnost (věděl, že tu někdo bude sedět) vzhledem k ději věty řídící. V takových případech mluvíme o časech relativních.

Relativní časy se v češtině vyskytují ve vedlejších větách, které závisejí na nějakém výrazu s významem sdělení, myšlení nebo smyslového vnímání a vyjadřují vlastní obsah tohoto sdělení, myšlenky nebo smyslového vjemu. Proto se těmto větám říká věty obsahové: Péťa říkal (myslel, viděl, radoval se...), že jsou Vánoce. Přítomný čas v této větě nevyjadřuje přítomnost, ale pouze současnost s dějem věty řídící, je tedy časem relativním.

Nám Čechům se užívání relativních časů zdá naprosto přirozené, ale mnohým cizincům učícím se češtinu přijde nelogické: „Proč mám užít přítomný čas, když se jedná o minulost?“ V angličtině, francouzštině a dalších germánských a románských jazycích totiž platí tzv. časová souslednost – v nepřímé řeči a dalších vedlejších větách závislých na slovese v minulém čase se časy posouvají do minulosti, takže přítomný čas se změní na minulý, minulý čas na předminulý atd.

S časovou sousledností se můžeme setkat i v češtině. Někdy je totiž vhodnější vyjádřit současnost s minulým dějem nikoli pomocí přítomného, ale pomocí minulého času. Je to například tehdy, když by přítomný čas evokoval stálou platnost, nikoli jen současnost v minulosti: Federera překvapilo, jak dobře Sampras hrál (je myšlen jen jeden konkrétní zápas, nikoli stálá charakteristika Samprasova hráčského umění). Takových případů bychom našli víc, musíme je ale hodnotit spíše jako výjimky z pravidla. To by nám koneckonců potvrdil i Einstein, že nic neplatí absolutně.