Katastrofy podmíněné lidmi

„V poznání je síla,“ prohlásil Francis Bacon (jeho výrok míval Vesmír dlouhé roky na titulní straně), ale jak víme, posilování bolí. Podobně může bolet i poznání, když nám odhaluje nepříjemné skutečnosti o nás samých, o společnostech, v nichž žijeme. Na takovouto „bolest“ je potřeba se připravit při čtení knihy Disaster by Choice od Ilana Kelmana.

Kniha velmi přesvědčivě ukazuje, že tzv. přírodní katastrofy nejsou způsobované přírodou a samy o sobě nejsou ani katastrofami. Ilustruje to na příkladu zemětřesení, ke kterým docházelo během celého geologického vývoje Země. Nicméně katastrofy lze definovat pouze z pohledu společnosti, a to jako „situace vyžadující vnější pomoc při jejich zvládnutí“. V dobách, kdy na Zemi lidé nežili, byly všechny „přírodní katastrofy“ jen málo častým nebo extrémně výrazným projevem přirozeného vývoje přírody.

Navíc to, jestli např. zemětřesení způsobí tak velké škody, že si s nimi neporadí lidé v oblasti, kterou zasáhlo, záleží na našich rozhodnutích a opatřeních, která byla (nebo také nebyla) učiněna roky nebo desetiletí před samotnou událostí. To jasně ukazují případy, kdy si zemětřesení s velmi podobnou intenzitou např. v Japonsku nebo USA vyžádala hlavně materiální škody, ale v zemích jako Írán nebo Haiti byla přímo zodpovědná za tisíce nebo dokonce statisíce životů. Katastrofu proto nelze chápat jako vybočení přírody z „běžného“ fungování nebo jen jako krátkou, desítky vteřin trvající seismickou událost. Jedná se o dlouhodobý proces vytvořený a implementovaný lidmi a jejich rozhodnutími.

U takto definované katastrofy je jasné, že opatření, která mají její dopady snížit, musíme začít chystat s velkým předstihem. Míra připravenosti společnosti, institucí nebo jednotlivých občanů se nazývá „zranitelnost“. Společnost nebo její části jsou zranitelné tehdy, pokud „nemají zdroje, znalosti nebo možnosti volby, aby zabránily nebezpečným přírodním procesům způsobit jim významné škody“.

Jak je tedy možné, že celé státy jsou zranitelné přírodními procesy, o kterých se ví, že k nim dochází a jsou velmi nebezpečné, i když jejich přesná předpověď je často obtížná? Ilan Kelman jasně říká, že to je výsledek našich rozhodnutí a výběru. V případě zemětřesení se bohaté státy s funkční státní správou a špičkovými vědci, jako USA nebo Japonsko, rozhodly na zemětřesení připravit. Nejednalo se o samozřejmý, nevyhnutelný běh věcí, ale o výsledek konkrétních politických a společenských rozhodnutí a cíleně vynaložených finančních prostředků na vytvoření a aplikaci pravidel, která snížila možné škody. Patří k nim např. výstavba budov odolných vůči seismickým otřesům a soustavné vzdělávání obyvatel včetně nácviku chování během zemětřesení. Zároveň tyto země měly a mají efektivní postupy kontroly dodržování těchto pravidel během dlouhých desetiletí, která od sebe často jednotlivá silná zemětřesení oddělují. Naopak chudé země s prakticky nefunkční státní správou (např. Haiti) nebo země s výrazně jinými politickými prioritami (Írán) se k podobným krokům nerozhodly, případně je z ekonomických nebo politických důvodů nemohly realizovat. Po dlouhá desetiletí tedy budovaly velmi zranitelná města, v nichž lidé měli během silných zemětřesení mnohem menší šanci vyváznout živí.

Ilan Kelman: Disaster by ChoiceOxford University Press, 2020,192 stran, ISBN: 9780198841340

V posledních týdnech a měsících prožíváme v České republice podobnou situaci. Politická reprezentace se rozhodla nepřipravit a neaplikovat včas opatření, která by efektivně snížila následky možné druhé vlny epidemie infekční nemoci covid-19. Přestože hodnocení situace, kterou aktuálně prožíváme, je velmi složité a vyžádá si detailní výzkum, a hlavně časový odstup, jsem přesvědčen, že je v tuto chvíli možné formulovat následující hypotézu: Druhá vlna epidemie nemoci covid-19 byla nevyhnutelná. Nicméně teprve v důsledku konkrétních rozhodnutí konkrétních osob se z „velmi nepříjemné“ situace podobné první jarní vlně stala katastrofou, s jejímž zvládnutím nám pomáhají okolní státy i Evropská unie.

Jak tedy vypadají rozhodnutí, která určují, jestli následující zemětřesení, povodeň či epidemie budou „nepříjemnou komplikací”, nebo katastrofou pro společnost jako celek, případně některé její části? A kdo tato rozhodnutí přijímá? Odpověď na tyto otázky tvoří velkou část knihy, zde uvádím jen ty nejzajímavější aspekty. Ideologie, ať již politické, nebo náboženské, vedou buď k vytváření, nebo snižování zranitelnosti. Politika preferující minimální zásahy státu do společenského dění a omezenou pomoc sociálně slabým skupinám obyvatel je zodpovědná např. za vysokou zranitelnost státu Texas vůči povodním, které způsobily několik katastrof v posledních cca 100 letech. Žádná přírodní pohroma nám nediktuje, jak a koho volit, ale naše politické preference rozhodují, jestli a jak dobře se s negativními důsledky přírodních procesů vypořádáme.

Podobně některé náboženské tradice a příkazy zvyšují zranitelnost žen. To se projevilo např. při tsunami, která v prosinci 2004 zasáhla rozsáhlé oblasti Indického oceánu. V některých oblastech náboženství zakazovalo ženám opustit dům bez mužského doprovodu, což často vedlo k odkládání evakuace do okamžiku, kdy již nebyla možná. Podobně společenské nebo náboženské konvence nedovolily ženám zbavit se včas těch částí oděvu, které jim znesnadňovaly útěk do bezpečí nebo plavání.

Dalším důležitým faktorem vzniku zranitelnosti je chudoba. Lidé bez odpovídajících finančních prostředků a jiných zdrojů (např. vlastní půdy, kam se v případě nebezpečí mohou uchýlit) mají velmi omezené možnosti realizovat opatření, která by jim pomohla zvládnout přírodní pohromy. Naopak dostatek zdrojů umožňuje tato opatření učinit a zároveň těmto skupinám obyvatel zajišťuje významný společenský vliv. Tady se dostáváme k odpovědi na otázku, kdo má možnost přijmout rozhodnutí, která mohou vytvořit nebo naopak odvrátit budoucí katastrofu. Velmi často jsou tato rozhodnutí přijímána relativně omezenou skupinou lidí, kteří koncentrují peníze a moc, což jim zároveň dává nejlepší předpoklady, aby je negativní důsledky katastrof zasáhly co nejméně. Jakou mohou mít motivaci utrácet peníze za opatření, ze kterých nebudou mít přímý prospěch? Zároveň mohou tyto „mocné“ skupiny mít politické výhody z toho, že větší část populace je zranitelná a má jen omezené možnosti se před negativními dopady katastrof chránit. Jak říká autor: „Víme, co dělat, abychom nevytvářeli katastrofy. Ne všichni si přejí taková rozhodnutí přijímat nebo mají moc je přijmout.“

Existuje z této situace nějaké východisko? Samozřejmě. Kniha uvádí řadu pozitivních příkladů, které lze zobecnit. Je potřeba podporovat ideologie, které vedou ke snižování zranitelnosti. Správná řešení jsou ta, která nebudou závislá jen na rozhodnutích centrální vlády (tzv. top-down přístup), ale aktivně se do nich zapojí všechny stupně státní správy až po úroveň komunit a rodin. Konkrétní řešení, která sníží zranitelnost vůči pohromám opakujícím se s rozestupem mnoha let, musí zároveň zlepšit každodenní životy těch skupin obyvatel, které mají chránit. Jinak se velmi výrazně snižuje šance, že tato opatření přečkají do příští pohromy.

Kniha z velké části přehledně prezentuje již známé jevy a procesy, ale zásadním, novým způsobem směruje naši pozornost k rozhodnutím, která učinili konkrétní lidé nebo instituce a která určují, jestli nás v budoucnu budou potkávat katastrofy, nebo „jen“ extrémní přírodní jevy, se kterými se budeme schopni vypořádat.