Ubývání zdatnosti

Ad Vesmír 98, 286, 2019/5

Hned v úvodu autor reaguje na ofenzivu proti úpadku „fyzické zdatnosti“ a píše, že „teze o pasivní, sedavé společnosti je spíše mýtem než odrazem skutečnosti. Jenže…

Je nesporně pravdou, že s postupem času stále více lidí sportuje. Je to mimo jiné dáno i tím, že neustále přibývají nové druhy sportů, které jsou často pro mladší generaci atraktivnější než sporty klasické. Na druhou stranu je ale zřejmě pravda, že fyzická zdatnost populace klesá. Stačí podívat se na výsledky přijímacích testů fyzické zdatnosti u policie nebo u zájemců o vojenskou službu, při nichž řada uchazečů neprojde. Rovněž tak většina mých kamarádů tělocvikářů si stěžuje, že fyzická kondice školáků, resp. studentů je oproti předchozím letům celkově špatná, že jen sedí u počítačů a žádné sportovní aktivity nevyvíjejí.

Miroslav Žáček, Jihlava

Odpověď autora: Ano, vystihl jste určitou argumentační zkratku, které jsem se v perexu dopustil. Sportování, pohybová aktivita, fyzická zdatnost či zdravotní stav představují sice příbuzné, ale rozhodně ne překrývající se charakteristiky. Při diskusi o stavu a vývoji společnosti se podobně jako při diskusi o sportovní politice a různých opatřeních často nerozlišují a argumentačně zaměňují, což je na škodu věci. Podobně problematické je i slučování problematiky pohybu a sportování u dětí, mládeže a dospělých.

Jak říkáte: to, že někdo sportuje ve smyslu vymezeném tímto dotazníkovým šetřením, nutně neznamená, že pravidelně vykonává výraznou fyzicky namáhavou aktivitu. Zároveň ale výrazná fyzická aktivita nutně nemusí souviset s fyzickou zdatností, tak jak o ní hovoříte. Pokud příznivec běhání pravidelně uběhne 5–10 km a příležitostně i půlmaraton (což se asi shodneme, že už je relevantní aktivita), zdaleka to neznamená, že by obstál v testech fyzické zdatnosti (kliky, člunkové běhy ap.). Stejně tak je otázka, jak to vše souvisí se zdravotním stavem populace (také častý argument). Některé sporty mají vyloženě ničivý dopad na některé aspekty zdravotního stavu.

Další problém, přítomný v některých argumentacích, je předpoklad, že sportování dětí a mládeže vede k vyšší sportovní participaci dospělé populace. Mám obavu, že tato spojnice není dostatečně empiricky podložená. Naopak propad sportování při vstupu do dospělosti může úzce souviset se způsobem práce ve sportovních kroužcích, nakolik jsou zaměřeny na výkon a pěstování „kádrů“ pro profesionální sport, a nakolik jde skutečně o „výchovu“, tedy rozvoj vztahu ke sportu, aniž by výkon byl ústřední motivací. Ostatně to souvisí i se zmiňovanou značnou odlišností v tom, jak velké rozdíly v míře sportování mladších a starších věkových kategorií při mezinárodním srovnání nalezneme.

Ondřej Špaček, Fakulta humanitních studií UK

Příspěvek byl redakčně krácen a upraven