Nenápadná zlomoc volných konců

V místě, kde trávívám léto, loni dokončili novou cyklostezku. Jenže... na jejím počátku tvůrci zapomněli odvézt hromádku asfaltového zbytku. Ta časem inspirovala ke vzniku miniskládky, takže každá příjemná projížďka lipovou alejí začíná nepříjemným pohledem. Což mě přivedlo k jednomu podobenství. Každý předmět zájmu si lze představit jako víceméně ohraničený prostor, do a ze kterého vedou různé vstupy a výstupy, říkejme jim volné konce. Třeba u nemoci jsou nejdůležitější dva: jeden do ní sahá z oblasti předchozího zdraví (než nemoc propukne), druhý z pásma budoucího zdraví (až nemoc ustoupí). Zákony, normy, předpisy zpravidla ošetřují oblast nemoci, zatímco prevenci nemoci i život po nemoci ignorují. Většina zdravotníků tento model přijímá a řídí se podle něho.

Přesto tu a tam vyvstanou obzvláštníci, kteří začnou volné konce navazovat na jiné a propojí systémy dosud izolované – třeba zdravotní, sociální, školský. Tito tvůrci nových vztahů bývají ve svém úsilí zhusta nepochopení, považovaní za donkichoty či rovnou potížisty. Avšak světe div se, někteří z nich uspějí! A právě oni jsou v mých očích hybateli skutečného pokroku (ten nesouvisí ani tolik s veškerou vědou, technikou a medicínou, jako se vztahy mezi lidmi a s chováním k těm, kdož potřebují pomoc).

Z oblasti širší medicíny mě napadají dva zářné příklady: lékař František Hamza vydupal ze země první sanatorium pro tuberkulózní děti u nás a učitel Eduard Štorch zase první školu v přírodě pro pražské děti.

Samozřejmě zdaleka ne každý má schopnost vázat volné konce ve velkém, veřejně, proti letitým zvyklostem. Nešť, i on má šanci. Nic a nikdy totiž nemůže být v reálném čase zcela hotové a uzavřené, ale ani zcela propojené. Takřka po všem, co děláme, zůstávají volné konce. Některé vznikají z našich omylů. Další mohou mít povahu různých nedodělků, nesplněných slibů, nesplacených dluhů, napáchaných křivd...

Vzniku volných konců nahrává všudypřítomná orientace na výkon za každou cenu. Ať už vinou nenasytnosti vlastní, nebo zaměstnavatelovy, chceme nebo musíme stíhat spoustu věcí, a vůbec se neptáme, jak dobře.

Když si volné konce věcí a skutků představíme jako šlahouny ve veřejném prostoru a svůj život pak jako činnost v tomto prostoru, dá se snadno pochopit, že s rostoucí hustotou volných konců se zhoršuje kvalita života. Mezi zbytečnými, nepříjemnými až nebezpečnými šlahouny je veškerý pohyb obtížnější (jako bychom se pomyslně brodili medem), vyžaduje víc času i energie, které potom chybějí na prospěšné, konstruktivní věci. Společnost přetížená volnými konci pak zákonitě chudne a klesá na duchu.

Z tohoto pohledu není věda nic jiného než spojování volných konců faktů (pozorování, měření, experiment) s teoriemi (výklad, kontext). Kupříkladu struktura DNA propojila strukturní, chemický konec (mimochodem od publikace Chargaffova pravidla uplynulo 1. ledna přesně 70 let) s funkčním, biologickým (geny jako korálky na šňůrce chromozomů, přenos genetické informace). Teorie relativity zase provázala fyzikální výsledek Michelsonova-Morleyova pokusu (konstantní rychlost světla) s astronomickým pozorováním stáčení Merkurova perihelia.

Volné konce dělají problémy také v popularizaci vědy. Zcela vyhnout se jim nedá, ale jejich počet a povaha musejí být pro dané účely (zprávička v Blesku, článek ve Vesmíru) optimální. Obecně vzato, příliš mnoho volných konců činí text nejasný, příliš málo zase vede ke zdlouhavosti, neboť v záplavě vysvětlivek zanikne jádro sdělení.

Ne každý může být Hamza nebo Štorch. Naproti tomu skoro každý se může snažit, aby po něm zbylo co nejmíň volných konců.