Aktuální číslo:

2019/6

Téma měsíce:

Výboj

Nenápadná zlomoc volných konců

Malé zamyšlení nejen k Novému roku
 |  4. 2. 2019
 |  Vesmír 98, 114, 2019/2

V místě, kde trávívám léto, loni dokončili novou cyklostezku. Jenže... na jejím počátku tvůrci zapomněli odvézt hromádku asfaltového zbytku. Ta časem inspirovala ke vzniku miniskládky, takže každá příjemná projížďka lipovou alejí začíná nepříjemným pohledem. Což mě přivedlo k jednomu podobenství. Každý předmět zájmu si lze představit jako víceméně ohraničený prostor, do a ze kterého vedou různé vstupy a výstupy, říkejme jim volné konce. Třeba u nemoci jsou nejdůležitější dva: jeden do ní sahá z oblasti předchozího zdraví (než nemoc propukne), druhý z pásma budoucího zdraví (až nemoc ustoupí). Zákony, normy, předpisy zpravidla ošetřují oblast nemoci, zatímco prevenci nemoci i život po nemoci ignorují. Většina zdravotníků tento model přijímá a řídí se podle něho.

Přesto tu a tam vyvstanou obzvláštníci, kteří začnou volné konce navazovat na jiné a propojí systémy dosud izolované – třeba zdravotní, sociální, školský. Tito tvůrci nových vztahů bývají ve svém úsilí zhusta nepochopení, považovaní za donkichoty či rovnou potížisty. Avšak světe div se, někteří z nich uspějí! A právě oni jsou v mých očích hybateli skutečného pokroku (ten nesouvisí ani tolik s veškerou vědou, technikou a medicínou, jako se vztahy mezi lidmi a s chováním k těm, kdož potřebují pomoc).

Z oblasti širší medicíny mě napadají dva zářné příklady: lékař František Hamza vydupal ze země první sanatorium pro tuberkulózní děti u nás a učitel Eduard Štorch zase první školu v přírodě pro pražské děti.

Samozřejmě zdaleka ne každý má schopnost vázat volné konce ve velkém, veřejně, proti letitým zvyklostem. Nešť, i on má šanci. Nic a nikdy totiž nemůže být v reálném čase zcela hotové a uzavřené, ale ani zcela propojené. Takřka po všem, co děláme, zůstávají volné konce. Některé vznikají z našich omylů. Další mohou mít povahu různých nedodělků, nesplněných slibů, nesplacených dluhů, napáchaných křivd...

Vzniku volných konců nahrává všudypřítomná orientace na výkon za každou cenu. Ať už vinou nenasytnosti vlastní, nebo zaměstnavatelovy, chceme nebo musíme stíhat spoustu věcí, a vůbec se neptáme, jak dobře.

Když si volné konce věcí a skutků představíme jako šlahouny ve veřejném prostoru a svůj život pak jako činnost v tomto prostoru, dá se snadno pochopit, že s rostoucí hustotou volných konců se zhoršuje kvalita života. Mezi zbytečnými, nepříjemnými až nebezpečnými šlahouny je veškerý pohyb obtížnější (jako bychom se pomyslně brodili medem), vyžaduje víc času i energie, které potom chybějí na prospěšné, konstruktivní věci. Společnost přetížená volnými konci pak zákonitě chudne a klesá na duchu.

Z tohoto pohledu není věda nic jiného než spojování volných konců faktů (pozorování, měření, experiment) s teoriemi (výklad, kontext). Kupříkladu struktura DNA propojila strukturní, chemický konec (mimochodem od publikace Chargaffova pravidla uplynulo 1. ledna přesně 70 let) s funkčním, biologickým (geny jako korálky na šňůrce chromozomů, přenos genetické informace). Teorie relativity zase provázala fyzikální výsledek Michelsonova-Morleyova pokusu (konstantní rychlost světla) s astronomickým pozorováním stáčení Merkurova perihelia.

Volné konce dělají problémy také v popularizaci vědy. Zcela vyhnout se jim nedá, ale jejich počet a povaha musejí být pro dané účely (zprávička v Blesku, článek ve Vesmíru) optimální. Obecně vzato, příliš mnoho volných konců činí text nejasný, příliš málo zase vede ke zdlouhavosti, neboť v záplavě vysvětlivek zanikne jádro sdělení.

Ne každý může být Hamza nebo Štorch. Naproti tomu skoro každý se může snažit, aby po něm zbylo co nejmíň volných konců.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3), Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5) či zatím poslední Od pluhu do senátu a zpátky (s Josefem Římanem).
Houdek František

Doporučujeme

Člověk proti sopce: boj o osud města Vestmannaeyjabær

Člověk proti sopce: boj o osud města Vestmannaeyjabær

Petr Brož  |  17. 6. 2019
Před 46 lety se pod nohama nic netušících obyvatel malého islandského ostrova Heimaey otevřelo peklo. Islanďané rozpoutali jednu z největších...
Jak vosy dobývají svět

Jak vosy dobývají svět uzamčeno

Pavel Pipek  |  3. 6. 2019
Vosy jsou pro lidi jedním z nejnenáviděnějších organismů. Zatímco v původním areálu výskytu je jejich špatná pověst nezasloužená, protože v něm...
Hledá se blesk

Hledá se blesk uzamčeno

V chápání elektrických jevů jsme za uplynulých 250 let udělali obrovský pokrok. Úplnému porozumění ale stále vzdoruje záhadné chování obyčejných...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné