Poznámka k psychosomatice

Ad Vesmír 97, 634, 2018/11

Patřím k lékařské generaci, která studovala na Masarykově univerzitě v Brně (1948 až 1953) a „mentalita“ Lékařské fakulty ještě nepodlehla zcela změně politického systému. My medici jsme byli vychováváni tak, abychom k nemocnému přistupovali nejen somaticky čili zaměřeni jen na jednotlivé orgány, ale abychom přistupovali psychologicky – brali v úvahu celého člověka. Velká vizita a přednášky byly zážitkem nejen profesionálním, ale také poučením sociologickým, kulturním, historickým, etickým. V pozdějších letech byli mnozí profesoři tlumeni, odvoláváni a označováni za šiřitele buržoazních názorů (veterinární medicína už dávno zjistila, že zvíře po zákroku potřebuje k úspěšnému průběhu hojení alespoň deku z domova; člověku je totéž upíráno?). Jen historická připomínka: v padesátých letech doc. Černoch, ředitel Fakultní porodnice v Brně, ustanovil post klinického psychologa. Šlo o významný krok v působení gynekologů a už signalizoval spojení soma a psyché.

Mám takový dojem, že se „poslání“ lékaře vyhýbáme. Snad je to převažující ekonomizací a s tím souvisejícím nedostatečným psychologickým přístupem. Podle mých zkušeností je vhodný kontakt se zahraničními kolegy, nejbližšími sousedy v Rakousku a Německu, kde je medicínský přístup k pacientovi poněkud odlišný.

Kontroverze v medicíně jistě existují, ale mrzí mne, že v české společnosti se k nim přistupuje a že se v ní hodnotí většinou z jednoho zorného úhlu a komplexita a celistvost léčby se nějak ztrácí. Domnívám se, že tyto zkušenosti a poznatky ze zahraničí by mohly být prospěšné i v Česku.

Jiří Pospíšil, Valtice

Příspěvek byl redakčně krácen a upraven.