Rakev se šlehačkou, prosím!

Čeština je jedním z mála jazyků, který přímo kvete deminutivy neboli zdrobnělinami. Mnoho z nás si jen stěží umí představit večer bez hospůdky u pivka nebo pivečka! Ve městech se to různými akcičkami jen hemží a v restauraci nás už nepřekvapí meníčko s rozmanitými kulinářskými specialitkami typu šopský salátek, kuřecí prsíčko na bylinkách nebo opékané brambůrky s cibulkou. Pro jedny je užívání zdrobnělin životním stylem, pro jiné naopak důvodem k podrážděnosti.

Zapřisáhlý odpůrce zdrobnělin si život bez nich může snadno představit. U těch základních, které označují objekty menší vzhledem k jejich obvyklé velikosti, si jednoduše vypomůže opisem pomocí přídavného jména malý. Taštička – malá taška, krabička – malá krabice, kytička – malá kytka. U značné části zdrobnělin, které nevyjadřují malost, ale citové zaujetí, však toto pravidlo aplikovat nemůžeme: pivečko zkrátka nelze do jiného jazyka přeložit jako „malé pivo“. V tomto případě však stačí nahradit zdrobnělé výrazy jejich základovými slovy. Pane vrchní, jedno pivečko/pivo, prosím! Dal bych si kávičku/kávu. Ta akcička/akce se povedla! V restauraci měli hromadu specialitek/specialit. Užitím základového slova sice dojde ke ztrátě citového zabarvení, smysl výpovědi však zůstane zachován.

Specifickou skupinou zdrobnělin jsou ustálená přenesená pojmenování. Jedná se o zdrobněliny formální, které nevyjadřují ani malost, ani citové zaujetí. Zuřivý odpůrce zdrobnělin by v tomto případě s výše zmíněnými náhradami nepochodil. Jen si to zkuste představit: Musím si koupit bomby do plnicího pera. Pověs si kabát na rameno! Ruce na hodinách ukazovaly poledne. Policie nasazovala špatně parkujícím autům boty. Tatínek nás v dětství bil pásem. Ornitologové rozvěšovali na jaře v parku ptačí boudy. Zubař mi vrtal stolici a na ni mi pak nasadil korunu. Doktor mu propíchl buben. Kosti středního ucha se nazývají kladivo, kovadlina a třmen.

Zkrátka a dobře, objednat si v cukrárně rakev se šlehačkou by byla „poněkud silná kávička“.