Inventura předsudků 2018

„Není pro mě nyní nic bolestnějšího než ten pocit úlevy, když jdu po ulici, uslyším kroky, ohlédnu se… a uvidím, že za mnou jde běloch“, řekl afroamerický aktivista zabývající se lidskými právy Jesse Jackson¹⁾ a jeho slova ukazují na hloubku předsudků, které se prosazují i proti vlastnímu přesvědčení a společenské činnosti.

Meziskupinové předsudky definoval již ve třicátých letech 20. století sociální psycholog Gordon W. Allport jako antipatii vůči skupině lidí a jejím jednotlivým členům, která je založena na chybné a „nepružné“ generalizaci.

Allport zdůrazňoval, že „předčasný soud se stává předsudkem pouze tehdy, je-li nezvratný i tváří v tvář novým poznatkům“. A k této definici zároveň dodává, že vzniká jaksi přirozeným způsobem během socializace, kdy si my lidé potřebujeme svět kolem sebe řadit do kategorií, a to hlavně proto, abychom se v něm lépe vyznali.

Vytvořené škatulky

Na základě takto vytvořených kategorií („škatulek“) se pak necháváme do větší či menší míry vést v běžném životě, aniž bychom museli znovu a znovu všechno o konkrétní situaci či fenoménu zjišťovat. Takto vytvořené kategorie „jsou nebo mohou být více či méně racionální“.

Ani Allport se nepokoušel odlišit míru ( i)racionality, se kterou si škatulky vytváříme v našich hlavách. Tak máme předsudky o kdekom a zdaleka nejen o jinoetnických skupinách: špatných řidičích v klobouku nebo ženách řidičkách, které nedovedou zaparkovat, nepraktických či excentrických vědcích, černých kočkách, hloupých blondýnách nebo ošklivých feministkách, natvrdlých policistech a třeba i o neužitečných sociolozích.²⁾

Do nějaké škatulky spadá v určitém okamžiku každý. Objekty svých předsudečných soudů vlastně vůbec neznáme, ale v jistých situacích se s těmito více či méně racionálně založenými kategoriemi vytasíme a použijeme je k vysvětlení toho, co, jak a proč se děje. A dost často jde o vysvětlení silně podbarvené emocemi.

Role emocí

Emoční základy předsudků ostatně zmiňuje i jistý český sociolog (a náhodou i první prezident Československa) Tomáš G. Masaryk. V Hovorech s TGM mluví konkrétně o antisemitských postojích, v nichž byl vychováván svou matkou: „Kdy že jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“ A sám se snaží s tímto dědictvím pracovat rozumově (racionálně), což se ukázalo hlavně během „hilsneriády“, kdy jako jeden z mála vystoupil proti dlouho tradovaným předsudkům vůči Židům. Masarykovo líčení dětských zkušeností s Židy docela dobře ilustruje „vyhýbání se“, které je jedním z možných typů předsudečného chování: „Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení…“