Dětská tortura

Ad Vesmír 96, 736, 2017/12

Pan doktor Honzák ve svém článku v prosincovém čísle zmiňuje význam citové vazby mezi matkou a dítětem během prvních dvou let života a rozhodující vliv této vazby na budoucí psychický stav v dospělosti. Možný mechanismus, kterým raná citová vazba ovlivňuje psychický stav a chování v dospělosti, pak odhalují epigenetické studie, dokládající trvalé ovlivnění aktivity některých genů.

Z těchto informací bych usuzovala, že pro děti, které nemohou být z nějakého důvodu v nejranějším věku v péči své vlastní rodiny, je zcela jednoznačně pozitivnější, mohou- li být, třebas jen dočasně, v péči náhradní rodiny oproti pobytu v kojeneckém ústavu. Z úst některých dětských psychologů a lékařů však zaznívá, že dětem v kojeneckých ústavech nic nechybí a že se pobyt v těchto ústavech nijak negativně neodráží v jejich dalším vývoji (viz například MUDr. František Schneiberg, PhDr. Milada Šilhová, Mgr. Pavel Weiss v dokumentu České televize „V nejlepším zájmu dítěte“).

Jitka Pavlíková, Přelouč

Odpověď autora : Obávám se, že vychvalování dětských domovů je zde na politickou objednávku, aby byla nějak zakryta otřesná skutečnost, že ČR je oprávněně kritizována za počty dětí umístěných v ústavech (podle statistických ročenek ministerstev v roce 2015: 1174 v kojeneckých a 4987 v dětských, zatímco do pěstounské péče se jich dostalo plných 128).

Společnost, která si nepamatuje vlastní historii, ji prý musí bohužel zopakovat a o stupeň horší je, když si zcela nedávnou historii a světově prioritní práce Langmeiera a Matějčka o dětské deprivaci nepamatují (?!) lidé, kteří to mají v popisu práce.

Potřeby dětí se od těch dob nezměnily, a pokud je možné za čtvrt století předpokládat, že stejně jako zastánci hromadného odchovu zapomenou všichni ostatní, velice se mýlí. Přirozený porod, kojení a pobyt ve stabilní rodině s jedním biologickým otcem a jednou biologickou matkou je to prostředí, které sytí biologické a psychosociální potřeby dítěte optimálním způsobem počínaje stavem střevního mikrobiomu přes tělesný vývoj a harmonické vyzrávání nervového systému a psychiky dítěte.

V prostředí kojeneckých ústavů mohou dostat děti náhradní stravu (a zajistit si tak vyšší výskyt alergií, atopií a v dospělosti obezity, diabetu a astmatu – co je zatím známo – o dalších poruchách z tohoto biologického faktoru nemluvě), nikdy si nemohou v důsledku toho, jak zde organizace péče vypadá, vytvořit připoutávací vazbu a vybudovat si tak pocit bezpečí a jistoty o sobě, o světě a o sobě ve světě. To si uvědomil i profesor Švejcar, důsledný zastánce mateřské péče a kojení, který k tomuto názoru konvertoval v sedmdesátých letech z pozice zběsilého obhájce umělé stravy a časného umístění do kolektivních zařízení, pro kteroužto snahu si vysloužil přezdívku „jesle a Nestlé“.

Jestli dnes dětští psychologové volají na poplach nad již patrnými důsledky stavu rodiny, degenerací otcovské mužské role, střídavou péčí a dalšími negativními jevy, je možné bez nadsázky říci, že mezi všemi těmito zvěrstvy vévodí dětské a kojenecké domovy jako vrchol dětské tortury a líheň budoucích sociopatů.

Radkin Honzák