Jsou na tom irbisové lépe?

Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN) v září loňského roku zrevidovala míru ohroženosti chráněných živočichů. U velkých a všeobecně známých savců se mnoho nezměnilo. Výjimek je několik. Například antilopa Derbyho (Taurotragus derbianus) přeskočila dvě kategorie a je nyní vedena jako druh zranitelný. O antilopě jelení (Antilope cervicapra) se IUCN naopak domnívá, že už není ani téměř ohrožená. Zmírnění stupně ohroženosti se dočkal také irbis (Panthera uncia) neboli levhart sněžný. Odborníci IUCN usoudili, že zasluhuje přeřazení z kategorie ohrožený, v níž byl od roku 1986, do mírnější škatulky zranitelný.

Okamžitě to vyvolalo značnou nevoli jiných odborníků, zejména terénních praktiků, protože situace je i nadále spíš velmi vážná. To ostatně připouští i samotná zpráva IUCN, jestliže jedním dechem dodává, že irbisové „přicházejí o vhodné prostředí, mnohde nemají dost potenciální kořisti a nadále jim hrozí vyhubení, protože jejich počty zřejmě stále klesají“. (A to ještě opomněli zmínit studii z roku 2016, podle níž bude klimatická změna tlačit irbisy k severu a vzhůru, takže zřejmě vymizí z Nepálu a nejspíš i z Himálaje.) Nakonec je tedy hlavní změnou jen to, že se jejich úbytek zpomalil.

Irbis sice z ochranářského hlediska patří (např. spolu s tygrem, pandou a všemi nosorožci) mezi nejikoničtější savčí druhy, ale zároveň je z „proslulých“ zvířat snad nejméně probádán, což se mění jen velmi pomalu, navíc až v poslední době. Jistě za to může především jeho tajemnost, skrytý způsob života a nedostupnost jeho prostředí. Areál irbise je obrovský (odhaduje se nejméně na 1,6 milionu kilometrů čtverečních) a místy nespojitý či neprostupný z politických důvodů. Zahrnuje rozdílné biotopy – ne všude jsou irbisové zvířata vyloženě velehorská. Přesto byly tři poddruhy irbisů navrženy až v roce 2017 (u tří velkých druhů starosvětských koček se zpravidla rozpoznává 8 či 9 poddruhů, u levharta skvrnitého donedávna dokonce přes 30). A teprve nedávné genetické studie ukázaly, že irbis není jen velmi světlý a jinak skvrnitý levhart (skvrnitý), který by se logicky nabízel jako nejbližší příbuzný, ale že je to spíš malý „tygr“, nebo snad dokonce „lev“.

Naše nedokonalé poznání irbise je podle IUCN právě tím důvodem, proč se v minulosti jeho ohroženost zveličovala. Problém ale je, že ještě pořád víme spíš jen to, že nic nevíme. Do sledování a výzkumu irbisů se sice hodně investuje (fotopasti, sledování přes satelit, genetika), ale odhaduje se, že skutečně kvalitní monitoring pokryl dosud jen necelá 2 % jejich areálu. A to jsou pochopitelně místa, kde se terénní výzkum provádí nejsnadněji a přináší výsledky, čili oblasti nejdostupnější a s největší populační hustotou irbisů.

Dodnes se ví jen velmi málo o důležitých aspektech biologie „fantoma asijských velehor“. Výzkumu nesvědčí ani to, že nejvíc irbisů žije v okolí přísně střežených či sporných hranic (Pákistán × Indie × Čína, Rusko, Afghánistán, Mongolsko, středoasijské republiky), a mnohde jsou hranice zadrátované. Spolehlivost získaných údajů je v takové situaci sporná. Například minulé odhady pro Pákistán počítaly až se 420 irbisy, ale při použití genetických metod se nyní ukazuje, že jich je možná už jen 40. Nikdo to nedokáže věrohodně zjistit, protože rozsáhlé oblasti obsadila armáda a občas někde propuknou boje.

V každém případě se teď IUCN a irbisům stalo to, že více poznatků (které jsou navíc rozporuplné) relativizuje vážnost situace. To může ohrozit finanční toky do výzkumu a ochrany. Záchrana ohrožených druhů stojí hodně peněz a zdroje jsou omezené, takže by snadno mohlo někoho napadnout: „Jestliže jsou irbisové ,za vodou‘, tak proč raději nenasměrovat finance k těm zvířatům, která jsou na tom ještě o poznání hůř?“

Mike Gaworecki: Mongabay, https://news.mongabay.com, 26. září 2017