Netopýři opět přitahují pozornost lékařů

Netopýři nepatří mezi nejoblíbenější živočichy. Lidé jim nedůvěřují, protože jsou noční, spí hlavou dolů, mají špičaté zoubky a „krvežíznivý“ vzhled. Hlavně bylo běžným lidem velmi podezřelé, že dokážou rychle létat a dobře manévrovat i v naprosté tmě. Popel z netopýra, jeho krev či kadáver byly ve středověku ceněným léčivým přípravkem. V dnešní době už i školní mládež ví o echolokaci a o tom, že netopýři loví obtížný hmyz. Některé vlastnosti netopýrů nás ale stále překvapují

Netopýr pustinný (Otonycteris hemprichi) žije v pouštních a polopouštních biotopech od Maroka po Indii. Tato stanoviště příliš neoplývají hmyzem létajícím v noci, netopýři se proto naučili také sbírat kořist ze země. Echolokace při tomto způsobu sběru potravy příliš užitečná není, nicméně netopýři pustinní mají enormně velké uši (dorůstají až poloviny délky jejich těla), kterými dokážou registrovat šramot běžící kořisti. Po poušti však v noci běhají různí potenciálně nebezpeční bezobratlí, jako jsou solifugy či jedovaté stonohy a štíři. Pokud netopýr nepoužívá echolokaci, může být pro něj dosti komplikované typ kořisti rozpoznat. A vskutku, kromě neškodných pavouků, kobylek, cvrčků a brouků jejich trus obsahuje i zbytky štírů. Netopýři pustinní loví celé spektrum štířích druhů, na Blízkém východě od poměrně neškodných veleštírů maurských (Scorpio maurus) přes jedovaté štíry středomořské (Buthus occitanus) až po štíry nejjedovatější (Leiurus quinquestriatus). Výzkumníci z Izraele experimentálně ověřili, že netopýrům štíří jed skutečně nevadí. Netopýři lovili a konzumovali bez jakýchkoliv skrupulí všechny tři druhy a všechny velikosti štírů. Přestože je štíři často bodli přímo do hlavy, chování netopýrů bylo bez známek bolesti či omezení jejich schopností.

Podobně se chová také netopýr pláštíkový (Antrozous pallidus), který žije od jihu Kanady po Mexiko. Preferuje suché oblasti a podobně jako předchozí druh se živí sběrem bezobratlých z povrchu země. Včetně poměrně jedovatých štírů štíhloocasých (Centruroides exilicauda), kteří jej během lovu opakovaně bodají. Také tento netopýr vykazuje imunitu vůči jejich jedu, dokonce ani pokusná injektáž extrémně vysokého množství obvykle nevyvolala žádné změny chování netopýrů. Američtí výzkumníci šli dále a podařilo se jim odhalit molekulární podstatu této imunity. Štíří jed obsahuje neurotoxiny, které inhibují deaktivaci sodíkových kanálů v nervových synapsích; ty jsou tudíž trvale drážděny, nemohou normálně fungovat a mj. způsobují pocit palčivé bolesti. Netopýři pláštíkoví mají specifickou mutaci, která způsobuje izomorfní změnu sodíkových kanálů ve spinálních gangliích. Tato izomorfa je vůči blokaci štířím neurotoxinem odolná. Zajímavé je, že křeček prériový (Onychomys torridus), který je také odolný vůči štířímu jedu a běžně štíry loví, dosáhl stejného výsledku pomocí jiné mutace. Jedná se o pěkný příklad konvergence u dvou nepříbuzných druhů, které mají štíry na svém jídelníčku.

Je zřejmé, že netopýří odolnost vůči štířímu jedu by k jejich oblibě mezi běžnými lidmi příliš nepřispěla, výzkumníci však poznání mechanismů odolnosti nadšeně vítají. Vysušený netopýr nás neochrání před letící kulkou ani nezastaví krvácení, přesto však mohou být netopýři v budoucnu užiteční při léčbě bolesti.

Hopp B. H. et al., PLoS ONE, DOI: 10.1371/journal.pone.0183215 ; Holderied M. et al., Journal of Comparative Physiology, DOI: 10.1007/s00359-010-0608-3