Kdy se lidem začaly kazit zuby?

Měli pravěcí lovci a sběrači zuby jako perličky? Zkazilo si lidstvu chrup zemědělstvím?

Vznik zemědělství patří k přelomovým událostem v dějinách civilizace. Pěstováním plodin a chovem zvířat získávali lidé dostatek potravy z poměrně malého území a mohli se usadit v trvalých sídlech. Zároveň vznikly podmínky pro diferenciaci společnosti. Na lidské zdraví neměl nástup zemědělství pozitivní dopad. Vyšší koncentrace lidí ve vsích a městech vytvářela příhodné podmínky pro šíření infekčních chorob. K těm přispívalo i těsné soužití lidí s domácími zvířaty. Zemědělství vyžadovalo ve srovnání s lovem a sběrem méně pohybu, a to se projevilo úpadkem fyzické zdatnosti našich předků.

Potrava s vysokým obsahem škrobu vyvolala u zemědělců radikální změny mikroflóry. V ústní dutině se jim rozmohly bakterie Streptococcus mutans, a to mělo za následek zvýšený výskyt zubního kazu. Na paleolitických a mezolitických sídlištích lovců a sběračů se obvykle vyskytují zubní kazy u 2 % obyvatel. U pravěkých zemědělců se často uvádí nejméně pětinásobný výskyt zubního kazu.

Představa, že všichni lovci a sběrači měli zuby jako perličky, ale neodpovídá realitě. V roce 2014 popsal mezinárodní tým vedený Louise Humphreyovou z londýnského Natural History Museum častý výskyt zubního kazu u lovců a sběračů, kteří žili před 15 000 roky na území dnešního Maroka. V jídelníčku těchto lidí byly hojně zastoupené žaludy z dubu cesmínovitého (Quercus ilex) a semena ze šišek borovice přímořské (Pinus pinaster). Pravěcí obyvatelé Maroka sbírali plody a semena dalších rostlin, ale žaludům a semínkům borovic dávali přednost. „Sladké“ žaludy dubu cesmínovitého neobsahují na rozdíl od semen jiných druhů dubu velká množství hořkých taninů a lze je konzumovat bez složité přípravy. Semena borovice přímořské mají jen tenkou „slupku“, a nemusí se proto loupat. Jak žaludy, tak i semena borovic se dají dlouhodobě skladovat a jsou bohaté na živiny. Daní za tento vydatný zdroj potravy byl hojný výskyt zubního kazu. Dospělí měli průměrně v ústech zkaženou více než polovinu všech zubů.¹⁾

Nejnověji ukazuje na špatný stav chrupu lovců a sběračů studie tanzansko-amerického týmu pod vedením Petera Ungara z Arkansaské univerzity. Vědci se zaměřili na tanzanské Hadzy. Ze zhruba tisícovky jich asi 150 stále ještě shání živobytí lovem a sběrem, zatímco zbývající se buď živí pěstováním kukuřice, rýže a sóji, nebo se ocitli „na půl cesty“ mezi oběma životními styly. Hadzové jsou tedy na přechodu od lovu a sběru k zemědělství a Ungar se svými spolupracovníky hledal v jejich ústech odpověď na otázku, co taková změna udělá s lidským chrupem.

Výsledky studie publikované v časopise PLOS ONE odhalily nečekaný obrázek.²⁾ Ženy Hadzů žijících dosud jako lovci a sběrači měly kazy na 16 % zubů, ženám ze zemědělských vesnic se však zkazilo 42 % zubů. U mužů byl obrázek přesně opačný. Zatímco zemědělci měli zkažených 35 % zubů, u lovců a sběračů dosahoval podíl zubů s kazem 52 %. Lovci a sběrači měli tedy chrup v nejhorším stavu a jejich ženy naopak v nejlepším. Na špatném stavu chrupu zemědělců se zjevně podepsala strava s vysokým zastoupením kukuřice a dalších plodin bohatých na škrob. Ženy lovců a sběračů konzumují hodně nasbíraných hlíz. I ty obsahují velké množství škrobů, ale zároveň jsou bohaté na vlákninu a Hadzové je nejedí dokonale očištěné. Vláknina a nečistoty zřejmě stírají ženám ze skloviny plak a působí podobně jako zubní kartáček. Lovci zkonzumují na svých výpravách spousty medu divokých včel, k jejichž hnízdům se nechávají navést medozvěstkou. Pokud uspějí, pořádají medové hody a v extrémních případech za den zkonzumují až 22 000 kilokalorií. Během lovecké výpravy čerpají Hadzové z medu v průměru 40 až 80 % celkového příjmu energie. Samotný med by jim zuby až tolik nekazil, protože obsahuje látky, které „zubokazným“ bakteriím nesvědčí. Při kousání do plástů však Hadzům ulpí na zubech i kousky vosku a pod nimi nacházejí bakterie příhodné podmínky.

Přechod od lovu a sběru k zemědělství tedy nemá na zdraví chrupu obou pohlaví stejné dopady. Muži, kteří se živí lovem a sběrem, by si přechodem na jídelníček zemědělců chrup výrazně vylepšili. Ženám by taková změna stravy přinesla naopak zhoršení. Představa, že lovci a sběrači měli zdravý chrup a přechod k zemědělství znamenal automaticky prudký nárůst výskytu zubního kazu, se tedy ukazuje jako silně zjednodušená. O tom svědčí i další nálezy z nejrůznějších míst světa.

Prokazatelné zhoršení chrupu je patrné například u původních obyvatel Ameriky poté, co v jejich jídelníčku převládla kukuřice. Pěstování pšenice v podmínkách pravěké Evropy nebo rýže v Asii však tak výrazné rozšíření zubního kazu nepřineslo.

Na druhé straně jsou známé populace lovců a sběračů, kteří si se zubními kazy užili své. Kromě již zmíněných pravěkých obyvatel Maroka trápily zkažené zuby už v mezolitu lidi na Sicílii a v Portugalsku. K poškození jejich zubů přispívaly kromě medu i další potraviny s vysokým obsahem cukru, např. datle a fíky. Hodně zkažené zuby měli také předkolumbovští lovci a sběrači ze severního Mexika, kteří hojně konzumovali sladké plody kaktusů.

Pokud tedy dnes Světová zdravotnická organizace uvádí, že zubním kazem trpí ve světě více než 60 % školní mládeže a bezmála 100 % dospělých, jde o fenomén, který není tak úplně nový a jeho historie sahá překvapivě daleko do minulosti.