Příběhy podle matematické šablony

Ve sbírce autobiografických textů Květná neděle se americký spisovatel Kurt Vonnegut zmínil o své zamítnuté diplomové práci. Vonnegut přežil bombardování Drážďan, jako dvaadvacetiletý mladík se právě vrátil z války, aby nastoupil na Univerzitě v Chicagu ke studiu antropologie. Už tehdy si všiml, že příběhy jsou si, co se týče průběhu nálad, podezřele podobné a že nálady lze znázornit v grafu. V Květné neděli například s nadšením porovnává pohádku o Popelce se Starým zákonem.

Vonnegut na osu X vynesl rozsah příběhu od 0 do 100 %, na osu Y emoční rozpoložení, které v příběhu hrdina zažívá, od nejdepresivnějších zážitků po nekonečné štěstí. Jeho postřehy byly čistě empirické. Jak Popelka otevírá jednotlivé oříšky, její životní situace se postupně zlepšuje až do chvíle, kdy uteče ze zámeckého plesu a propadne se opět do beznaděje, že o svého vysněného prince přišla. Nekonečné štěstí nastává ve chvíli, kdy jí padnoucí střevíc zajistí královský život navěky (obr. 2). Vonnegut tento emoční oblouk připodobňuje k mýtům o stvoření, ve kterých lidstvo získává lepší podmínky k životu. Starozákonní vyhnání z ráje je pak podle něj ekvivalentem nočního útěku Popelky ze zámku. Vonnegut byl tímto objevem nadšen, avšak v Květné neděli poněkud znechuceně dodává,¹⁾ že mu objev k vysokoškolskému titulu nepomohl.²⁾