Aktuální číslo:

2018/6

Téma měsíce:

Komunikace

Obří viry a čtvrtá větev života

 |  4. 6. 2017
 |  Vesmír 96, 320, 2017/6

Objev hned několika nových obřích virů znovu rozdmýchal diskuse o tom, zda viry vznikly degenerací buněk dávné formy pozemského života.

V roce 2003 narazili francouzští vědci v měňavkách z vodárny v anglickém Bradfordu na neuvěřitelně velké viry, které se proporcemi vyrovnají menším bakteriím. V průměru měří 0,4 mikrometru, což je čtyřnásobek velikosti viru HIV. Tyčinkovité bakterie Escherichia coli jsou zhruba stejně široké jako obři z Bradfordu a asi pětkrát tak dlouhé. Vědecké jméno Mimivirus dostaly obří viry právě proto, že vzhledem „napodobují“ bakterie.

Jsou viry zdegenerované buňky?

Nebylo to zdaleka jediné překvapení, které nám mimiviry připravily. Impozantní je i jejich dědičná informace. Zatímco virus HIV vystačí s 9 geny, Mimivirus je vybaven více než tisícem genů. To je sice méně než čtvrtina ve srovnání s počtem genů Escherichia coli, avšak víc než dvojnásobek genové výbavy bakterie Mycoplasma genitalium. Bakterie Carsonella rudii vystačí s genomem o 182 genech.

Pozoruhodné je spektrum mimivirových genů. Obsahují například instrukci pro enzymy nutné k syntéze bílkovin. Tradiční viry nic takového nemají, protože podobně jako další životní pochody přenechávají syntézu bílkovin hostitelské buňce. Absence výbavy pro elementární životní pochody je jedním z hlavních důvodů, proč biologové nepovažují viry za skutečné organismy. Máme tedy házet obří viry s jejich „buněčnými“ geny na jednu hromadu s jejich trpasličími příbuznými, jako je HIV? A kde mimiviry ke své krajně nezvyklé kolekci genů vůbec přišly? Mohly ji nasbírat v hostitelských buňkách. Mnohem větší vzrušení však vzbuzuje představa, že geny mimivirů jsou pozůstatkem daleko větších genomů, které patřily jednobuněčným organismům. Znamenalo by to, že viry jsou „zdegenerované“ buňky, které se přizpůsobily parazitickému životu v jiných buněčných organismech a přitom „poztrácely“ značnou část původní dědičné informace.

Čtvrtá větev života

Geny mimivirů jsou v mnoha ohledech zvláštní a 50 až 90 % z nich se nápadně odlišuje od obdobných genů doposud známých forem pozemského života. Proto začali někteří odborníci razit názor, že obří viry jsou pozůstatkem dávné, dnes vyhynulé větve organismů.

Nyní vidíte 39 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Evoluční biologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Jaroslav Petr

Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc., (*1958) vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi se zabývá regulací zrání savčích oocytů a přednáší na České zemědělské univerzitě v Praze. Je členem redakční rady Vesmíru.
Petr Jaroslav

Doporučujeme

Tři sestry postmoderních válek

Tři sestry postmoderních válek

Eva Bobůrková  |  4. 6. 2018
Mohli to být i vaši sousedi, ale teď to jsou váleční zabijáci. Proč jdou tito chlapi do války? Jiní muži jdou zase vydělávat do ciziny a v rodné...
Tajná služba hlásí

Tajná služba hlásí

Tereza Petrusková  |  4. 6. 2018
Nepochybně i teď, kdy čtete tyto řádky, někdo ve vaší blízkosti odposlouchává. Nemusí to být nutně policie, podezřívající vás z organizovaného...
Neznámá tvář molekul života

Neznámá tvář molekul života

Ondřej Vrtiška  |  4. 6. 2018
Vztah nukleových kyselin a proteinů je podle středoškolských učebnic poměrně prostý. DNA nese dědičnou informaci, RNA je její poslíček a proteiny...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné