Saturnův slunovrat

Pohled na prstence Saturnu v dalekohledu uchvátí snad každého. Při troše trpělivosti můžeme sledovat, jak se prstence mění. Podobně jako naše Země má i Saturn rotační osu skloněnou k rovině, v níž obíhá okolo Slunce, a to o 25 stupňů. Díky tomu se i na této planetě střídají roční doby, jen výrazně pomaleji než u nás. Oběžná doba Saturnu okolo Slunce totiž činí 29,5 roku – takže je ideální se vybavit trpělivostí na tři desetiletí.

Trojitá planeta

Roční doby a tvar prstenců spolu úzce souvisejí. Prstence tvoří převážně prach a špinavé, na kámen zmrzlé ledové hroudy, které okolo planety obíhají jako jakési mikrosatelity v rovině rovníku. Tloušťka prstenců se měří na jednotky až desítky metrů, takže rovník vyznačují opravdu velmi přesně. Na druhou stranu to znamená, že když se dostaneme do pozice, z níž prstence vidíme „z boku“, zcela nám zmizejí z dohledu. Naposledy taková situace nastala v roce 2009.

Potkal se s ní ale už Galileo Galilei, který Saturn pozoroval počátkem 17. století. Podstatu prstence tehdy neodhalil. Jeho dalekohled neměl dostatečné rozlišení ani ostrý obraz, takže Galilei nejprve dospěl k závěru, že Saturn tvoří tři svítící objekty srovnané do řady vedle sebe. Myslel, že jde o dva měsíce z obou stran těsně obklopující Saturn. V roce 1612 se však ony domnělé satelity ztratily. To ještě šlo vysvětlit tím, že se při pomalém otáčení dostaly do zákrytu před a za Saturn. Ale když je v roce 1616 Galilei pozoroval znovu, zakreslil je spíš jako podivné uši – jako kdyby měl Saturn držadla.

Záhadu rozluštil až v roce 1655 Christiaan Huygens. Saturn, jak psal, „je obklopen tenkým prstencem, který se jej nikde nedotýká a je skloněn vůči ekliptice.“ (Viz také Tajemství ušaté planety.)