Odpovědnost vědce

Fermi po Majoranově zmizení o něm v jednom rozhovoru říká „[…] jsou různé kategorie vědců. Osobnosti druhého a třetího řádu, které pracují, jak umějí nejlíp, ale moc daleko nedojdou. Osobnosti prvního řádu, které dospějí k objevům velkého významu, zásadním pro rozvoj vědy. Ale pak jsou géniové jako Galileo a Newton. Majorana byl jedním z nich, měl to, co nemá nikdo druhý na světě; naneštěstí mu chybělo to, co je naopak u druhých lidí tak běžné: prostý zdravý rozum.“

Robert Oppenheimer vzpomíná, že když se v projektu Manhattan dostali do kritického bodu, Fermi se obrátil na Wignera a povzdechl si: „Kdyby tu tak byl Ettore.“

Okolnosti Majoranova záhadného zmizení vedly k mnoha spekulacím, které se většinou navzájem popírají. Není vyloučené, že právě toho Majorana chtěl dosáhnout.

Policie od počátku považovala za nejpravděpodobnější verzi, že Ettore Majorana spáchal sebevraždu, přestože řada indicií této hypotéze nenasvědčovala. Hypotéze o sebevraždě Majorana nahrál svým dopisem řediteli Fyzikálního ústavu v Neapoli Antoniu Cerrellimu (…dospěl jsem k rozhodnutí, jaké je nyní nevyhnutelné…). Proč by však v případě sebevraždy vyzvedl Majorana veškeré peníze ze svého bankovního účtu? Po Majoranovi se nenalezla žádná stopa a policie musela za nějaký čas případ odložit.

Nepřekvapuje, že se Majoranova matka obrátila se žádostí o pátrání na Mussoliniho. Učinil tak i Enrico Fermi, který se v té době již cítil sám ohrožen expandujícím fašismem a uvažoval o emigraci. Majoranova matka věřila, že se její syn rozhodl ukrýt do kláštera kvůli osobní krizi. Přestala dokonce truchlit a pamatovala na něj i ve své závěti.

Spekulovalo se dokonce o tom, že zmizel do Jižní Ameriky nebo že byl zavražděn nacistickými agenty. Nechci se zabývat jednotlivými spekulacemi ani důvody, které mluví pro nebo proti nim. Ty jsou dost podrobně rozebrány v eseji Leonarda Sciascii.

Sciascia (vyslov [ša:ša]) evidentně našel zalíbení v hypotéze, že geniální Ettore Majorana zahlédl možnost sestrojení atomové bomby a nechtěl být na budoucím dění účasten. V narážce na někdejší bonmot týkající se atomů Žijeme na ostrově ze střelné bavlny, avšak díkybohu dosud nebyla nalezena zápalka k jejímu podpálení (Rutherford, 1921) se Sciascia ptá: „Proč by patnáct let nato geniální fyzik, stojící tváří v tvář virtuálnímu, byť nerozpoznanému objevu nukleárního štěpení, nemohl pochopit, že zápalka je zde, a proč by se od něho nemohl odvrátit – neboť mu chyběl zdravý rozum –, jat úděsem a hrůzou.“ Na jiném místě eseje v souvislosti s pobytem Majorany u Wernera Heisenberga Sciascia píše: „…jako svobodní lidé se chovali vědci, kteří objektivně svobodní nebyli; a jako otroci se chovali – a otroky také byli – ti, kteří pracovali v objektivně svobodných podmínkách. Svobodní byli ti, kdo bombu nevyrobili. Otroky byli ti, kdo ji vyrobili. Nikoli proto, že ji nevyrobili nebo vyrobili – tím by se celá věc redukovala na otázku praktické možnosti její výroby, již jedni měli, a druzí ne –, ale hlavně proto, že v těch, kdo byli objektivně nesvobodní, vzbuzovala obavy, strach, úzkost; zatímco ti svobodní ji bez nejmenšího váhání a dokonce s jistým zápalem navrhli, pracovali na ní, sestrojili ji, a aniž si kladli podmínky nebo žádali záruky (na něž by s největší pravděpodobností nebyl brán zřetel, ale jež by alespoň zmírnily jejich odpovědnost), odevzdali ji do rukou politiků a vojáků…“

V otázce, zda němečtí fyzikové chtěli či nechtěli sestrojit atomovou bombu, se Sciascia drží pojetí knihy Roberta Jungka Jasnější než tisíc sluncí, avšak v souvislosti s příběhem knihy není podstatné, jestli věříme, že bombu nesestrojili, protože „vzbuzovala obavy, strach a úzkost“. V každém případě na bombě také pracovali, a kdovíjak by to dopadlo, kdyby Německo netrpělo nedostatkem zdrojů.

Jak to se zmizením Ettore Majorany bylo, zůstane patrně i nadále vděčným tématem literárních spekulací. Naznačená možnost, že zmizel proto, aby se nemusel podílet na atomové bombě, oživuje otázku, která trápila řadu vědců po svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki: Je etické podílet se na vojenském výzkumu?

V roce 1950 japonská Akademie věd (Science Council of Japan) reagovala na předchozí účast japonských vědců na válečných zvěrstvech prohlášením: „Abychom si jako vědci zachovali čest, pevně se zavazujeme, že se nikdy nebudeme věnovat výzkumu pro válečné účely.“ Toho se japonský akademický výzkum držel až do roku 2015. V tom roce japonské ministerstvo obrany rozjelo malý program výzkumu s civilními i vojenskými aplikacemi. Letos program navýšil rozpočet z 5,2 milionu na 95 milionů dolarů. A asi nepřekvapí, že akademická vědecká komunita je v názorech na to, zda peníze na výzkum přijmout, rozdělena – od striktního odmítání až po postoj, že za jistých okolností to přijatelné je. Například pokud jde o neutajovaný výzkum. Japonská Koalice proti vojenskému výzkumu shromáždila na 2000 podpisů na podporu zákazu jakékoli akademické spolupráce s vojenským výzkumem. Diskuse o přijatelnosti zdroje peněz se netýkají jen vojenského výzkumu a nejsou omezeny na Japonsko. Není to tak dávno, co se na stránkách Lidových novin řešila otázka, zda je etické přijmout peníze na nějaký edukativní program od firmy vyrábějící cigarety.

Nejde jen o dávnou historii konce druhé světové války, diskuse byla živá i v době vietnamské války v souvislosti s nechvalně známým defoliantem agent orange. Botanik a biochemik Arthur Galston (1920–2008) v raných čtyřicátých letech experimentoval s růstovými regulátory rostlin. Jeden z nich urychloval růst a kvetení sóji. Jako vedlejší poznatek zjistil, že regulátor růstu ve větší koncentraci vede k defoliaci. Galston obhájil doktorát, začal se zabývat jiným výzkumem a pak nastoupil vojenskou službu. Jeho zmínky o defoliaci si však povšimli jiní a Galstonův čistě nevojenský – akademický – výzkum vedl k výrobě agent orange. (Mimochodem jedna ze složek agent orange se v letech 1965–1968 údajně také vyráběla ve Spolaně Neratovice a přes prostředníka dodávala Američanům.)

Útlou knihu Zmizení Ettora Majorany doprovází poměrně obsáhlý doslov překladatele Jiřího Pelana „Morality Leonarda Sciascii“, z něhož cituji: „Otázka, do jaké míry Sciasciova rekonstrukce odpovídala strohým faktům a kde byla příliš sugestivní, však popravdě řečeno není příliš důležitá; důraz tu nebyl položen na odpovědi, jimiž se osvětlují záhadné skutečnosti, ale na otázky, jež z těchto skutečností vyplývají.“