Neviditelné brýle

1937:

V časopisech jsme občas zahlédli zmínku o skleněných čočkách, které se daly zasunout pod víčka a nahrazovaly brýle – odstraňovaly krátkozrakost či dalekozrakost. Šlo však více méně o kuriosity anebo aspoň o pokusy, ale podle Scient. American byly poslední dvě leta čočky zdokonaleny, že slibují snad nadějnou budoucnost. Ve Spojených státech nosí je prý již několik tisíc lidí místo brýlí. Výroba je zatím namáhavá, počínajíc několikerým měřením lékaře, až po zhotovení čočky ze zcela tenounkého skla, která by bezvadně přiléhala na oko. Mezi sklem a okem je ostatně slabá vrstvička tekutiny, která umožní dokonalé spojení a brání ohybům světla. Podařilo se prý tak i zabránit zánětům oka, které znemožňovaly dosud delší nošení.

Čočka je skoro neviditelná na oku, ale i nehledě k estetické stránce, slibuje vytlačit brýle aspoň tam, kde tak překážejí – vzpomeňme na pohyby při sportech a pod. Byly obavy s počátku, že kdyby se rozbila – je tak slabá –, že by mohla ohrozit oči. Dosavadní prakse ukázala spíše opak. Při automobilové nehodě, při které tvář jezdce byla zle pořezána roztříštěným předním sklem, zachránila mu čočka na oku zrak. – Bude jistě nás mnoho, kteří budeme očekávat velmi pozorně, co přinesou v tomto oboru nejbližší leta.

Vesmír 15, 190, 1937/7

1947:

Neviditelné brýle jsou touhou, kterou do jisté míry vyřešují t. zv. kontaktní čočky. Nejsou ze skla, nýbrž z průhledné „plastic“ hmoty, a přikládají se přímo na oči pod víčko. Viditelné jsou skutečně málo, mají také výhodu, že nespadnou a neohrozí oko při úraze, tedy zvláště u aviatiků, při sportu, u herců a pod. Nevýhodou je, že bez cviku po několika hodinách tlačí oko. Jejich rozšíření je těžko odhadnout, poněvadž opravdu nejsou dost viditelné, ale hlavní překážkou je naprosto neodůvodněně vysoká cena: stojí 150 dolarů, tedy asi 7500 Kčs. Desetina by byla víc než dost.

Vesmír 25, 129, 1947/6–7

2017:

Mezi oběma texty uplynulo deset let, skleněné čočky mezitím nahradily (stále ještě tvrdé a pro plyny nepropustné) čočky z „průhledné ‚plastic‘ hmoty“, tedy z plexiskla (polymethylmetakrylátu). V té době už na pražské Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství (budoucí VŠCHT, tehdy ještě součásti ČVUT) působil Otto Wichterle a studoval na ní Drahoslav Lím, budoucí Wichterleho nejbližší spolupracovník. O pět let později se spolu začali zabývat přípravou hydrogelů.

„Poly-hydroxyethylmethakrylátový (HEMA) gel měl v rovnováze s vodou asi 40 % vody, měl docela dobré mechanické vlastnosti a podle očekávání byl dokonale čirý. Bylo tedy možné představit si i kontaktní čočku z tohoto materiálu,“ napsal Otto Wichterle ve své knize Vzpomínky o prvním z těchto materiálů. V historii kontaktních čoček se začala psát další kapitola…

-ov-