Čtyři lasery proti obloze

Po opravě vady optického systému se Hubbleův kosmický teleskop dostal do plné kondice a byl nejvýkonnějším z astronomických dalekohledů. Na zemském povrchu by tehdy před čtvrtstoletím se svým zrcadlem o průměru 2,4 metru patřil mezi outsidery. Ale na oběžné dráze okolo Země, kde stav beztíže eliminuje problémy s gravitací a zároveň nepřítomnost vzduchu zajišťuje optimální pozorovací podmínky, získával ostřejší snímky než pozemské dalekohledy s mnohem většími zrcadly.

Již v době opravy „Hubbla“ však astronomové a technici pilně pracovali na jejich zdokonalení a řešení problémů, které na oběžné dráze neexistují. Výsledky jsou přímo
fantastické.

Optické úkazy a kterak jim předcházet

Výzvy, které stojí před konstruktéry dalekohledů pracujících na zemském povrchu, jsou tři. První je zemská gravitace, jež působí na jednotlivé části mechanického i optického systému, prohýbá je a deformuje. Druhou je chvění vzduchu, které způsobuje, že se hvězdy „třpytí“. Co těší romantické duše, znemožňuje astronomům práci. Obraz vzdálených objektů je rozmazaný a rozlišení dalekohledu je omezeno chvěním vzduchu˝, a ne rozměry či kvalitou optických prvků přístroje. Třetím problémem je, že některé druhy světla (přesněji elektromagnetického vlnění) vzduchem vůbec neprocházejí. Tomu lze čelit pouze umístěním dalekohledu mimo atmosféru. Proto existují kosmické teleskopy. S prvními dvěma výzvami by však mělo být možné se vypořádat a zůstat přitom na zemi. Jak?