Zvídavost

Největší objevy ve vědě zpravidla vznikly z pouhé zvídavosti, z touhy po poznání zákonů a zákonitostí přírody. Citovat v této souvislosti kvantovou mechaniku nebo obecnou teorii relativity by bylo banální. Samozřejmě i z cíleného nebo inovativního výzkumu pocházejí objevy, které velice pozměnily naše vidění světa nebo náš život. Jeden příklad cíleného výzkumu za mnohé – nábojově vázané struktury (CCD), objev pocházející z Bellových laboratoří. CCD proměnily astronomii, lékařskou diagnostiku a kdo dnes ještě fotí na film? Nutno podotknout, že Bellovy laboratoře byly svého času pověstné právě velkým podílem badatelského výzkumu.¹⁾ Vnímání výzkumu společností se pozměnilo a dost často se dnes ozývají výhrady, že „výzkum by měl být užitečný“, a myslí se tím, že výsledkem by mělo být zboží, které rychle vstoupí na trh“. Výhrady se neozývají – jak by se dalo čekat – jen z nerozvinutých zemí, které na financování výzkumu nemají dost zdrojů, ale i z těch nejrozvinutějších. V Bellových laboratořích je zlatá éra badatelského výzkumu již také minulostí.

Zvídavost pokládal za hlavní hybnou sílu vědy rovněž Ahmed Zewail (26. 2. 1946 – 2. 8. 2016), nositel Nobelovy ceny za chemii za rok 1999. Jeho dlouhá a plodná vědecká kariéra byla spojena s Kalifornskou technikou (Caltech). Uvědomoval si, že hranice mezi badatelským výzkumem, cíleným výzkumem a inovacemi nejsou ostré. Vnímal, že od dob, kdy po absolvování Alexandrijské univerzity v Egyptě a doktorátu na Pensylvánské univerzitě v USA zakotvil na Kalifornské technice, se financování vědy hodně změnilo. Zewail pokládal badatelský výzkum – výzkum motivovaný zvídavostí – za základní pilíř vědy, který „vyžaduje práci kreativních vědců v prostředí, v němž se vzájemně inspirují a jež podporuje mezioborovou spolupráci; takové prostředí nemůže (a ani by nemělo) být řízeno hierarchickým a těžkopádným managementem, neboť tvůrčí duch a byrokracie harmonicky nespolupracují.“ Otázkou, jak badatelský výzkum řídit, se musel zabývat i jako člen Výboru poradců pro vědu a technologii, v němž působil v letech 2009–2013. Bez ohledu na konkrétní struktury pokládal za nejdůležitější prvek lidi, a tedy také péči o jejich důkladné a inspirující vzdělání ve vědách, technologiích a matematice. Napsal: „Velké budovy ani masivní financování toho bez správných lidí moc nevytvoří.“ Za nepostradatelný prvek považoval atmosféru intelektuální výměny (a tu není možné vytvořit příkazem či směrnicemi).

Za třetí důležitý prvek pro rozvoj vědy považoval investice jak do infrastruktury, tak do získání kompetentních lidí. Říkal však, že tato podpora by měla následovat vizi kreativních vědců, nikoli stavět proto, aby se utratily peníze, nebo kvůli nalákání vědců do módních oborů.²⁾

Zewail se angažoval nejen v chemii. Po udělení Nobelovy ceny za pionýrské práce ve femtochemii (viz Pavel Jungwirth: Chemie v reálném čase, Vesmír 79, 26, 2000/1) věnoval velké úsilí vybudování instituce, která by egyptským studentům byla obdobou Kalifornské techniky. Základní kámen Zewail City of Science and Technology byl sice položen v roce 2000, ale následovalo dvanáct let průtahů a nezájmu. Věci se pohnuly až po změnách v roce 2011. Ponechme stranou, nakolik je možné přenést do jiného prostředí model fungující na Kalifornské technice, která získala nejméně pětatřicet Nobelových cen. Nejde však o počet cen. Zewail byl hluboce přesvědčen, že „svět bude lepší, jestliže tma nevědomosti bude nahrazena světlem poznání“.

Vzdělaní lidé, inspirující prostředí a potřebné zdroje tedy tvoří nezbytné předpoklady jak pro badatelský a cílený výzkum, tak pro inovace. Odpovědnost za jejich vytváření a udržování nesou všechny složky státu, od vlády a parlamentu po ředitele ústavů a vedoucí výzkumných skupin.