Rozpory školství

Někdy začátkem roku jsem vyjádřil potěšení ze změny koncepce Vesmíru. Potěšení nadále trvá. V květnovém čísle mě velice zaujal (ale nejen ten) článek prof. Millera „Rozpory školství a vzdělávání“.

Že v našem terciárním vzdělávání bují kvantita nad kvalitou a vynakládání dostupných prostředků ve prospěch kvantity na úkor kvality je snad již nejen v akademických kruzích často uváděné téma.

Tím nechci říct, že už je zbytečné je znovu uvádět, dokud problém trvá. Zvlášť mne zaujaly poukazy na disproporce mezi humanitním a technologickým vzděláváním a na výsost aktuální důsledky těchto disproporcí s autorem uváděnými příklady: teror islámského státu, migrační vlny, náboženský extremismus, k nim bych si dovolil přiřadit u nás pod vedením kardinála Duky brutálně se deroucí na výsluní hamižný katolicismus. Podle mne se pan profesor zcela oprávněně, obává, že „postupné vytěsnění společenských věd na okraj zájmu společnosti povede v konečném důsledku k tomu, že naše technicky vyspělá civilizace bude rozložena námi samotnými, iracionálně jednajícími bytostmi postrádajícími základní znalosti o složitosti světa okolo nás.“

A pod tímto zorným úhlem se mi vnucuje otázka, kdo tedy má celé populaci avšak zejména celé oblasti školství od první třídy základní školy předkládat základní a všeobecné postuláty mravní, ony již poněkud devalvované „vyšší principy mravní“?

Církve a náboženství, co jich kde bylo a je, se dle mne o to bez valných úspěchů snaží již tisíce let, ale navzdory té marnosti si stále přisvojují suveréni nárok je formulovat a prosazovat. Kdo je má nahradit? Má snad být základním mravním kodexem vyspělé civilizace Sbírka zákonů prosazovaná triumvirátem moci zákonodárné, soudní a exekutivní? Devadesát devět procent politiků si to zřejmě myslí. [Kráceno red.]