První dáma mezi trpaslíky

Přes půl století byla planetou, pak se jako první z těles Sluneční soustavy stala bývalou planetou. Před deseti lety z ní astronomové udělali planetu trpasličí. Z těles zařazených do této kategorie byla objevena jako první. A jako první z nich ji také navštívila kosmická sonda – na Zemi stále ještě proudí data a fotografie v čím dál lepším rozlišení.

Snímky nám přibližuj í kráter Occator na povrchu trpasličí planety Ceres. Má průměr okolo 90 kilometrů a strmé stěny valů dosahují výšky až čtyř kilometrů. Světlá skvrna v kráteru zaujala vědce už na fotografiích pořízených v době, kdy se sonda Dawn k trpasličí planetě teprve přibližovala. Je to sopka, gejzír, usazená sůl, led? Nebo jen světlá hornina? Nebo něco zcela jiného?

Se zlepšujícím se rozlišením byly některé možnosti vyloučeny. Spektroskopická měření ukázala, že světlý materiál je bohatý na hexahydrát síranu hořečnatého (MgSO₄ · 6H₂O). Podle Andrease Nathuese z Institutu Maxe Plancka pro výzkum Sluneční soustavy zv Göttingenu je pravděpodobnou příčinou vzniku skvrn (nejen v kráteru Occator) solanka, která se dostala na povrch při impaktu, jímž kráter vznikl. Voda následně sublimovala a zůstaly skvrny obsahující soli různých látek, původně rozpuštěných ve vodě. Některá pozorování přítomnosti vodní páry při povrchu Cerery naznačují, že k sublimaci ledu dochází i v současnosti.

Nebeská policie

Tento příběh ale může začít už 13. března 1781, kdy William Herschel objevil Uran. Především německé astronomy tehdy zaměstnávala matematická posloupnost vyjadřující vzdálenosti planet od Slunce. Takzvanou Titiusovu-Bodeho řadu zapsal Johann Titius jako vlastní poznámku do svého německého překladu Bonnetovy knihy Contemplation de la Nature z roku 1766. Astronom Johann Ellert Bode byl touto myšlenkou okouzlen a v roce 1772 ji vložil (původně bez uvedení, že autorem je Titius, což v dalších vydáních napravil) do druhého vydání své knihy Anleitung zur Kenntniss des gestirnten Himmels. V jeho interpretaci pravidlo říká, že rozdělíme- li střední vzdálenost Saturnu od Slunce na 100 jednotek, pak Merkur je 4 takové jednotky od Slunce, Venuše 4 + 3 = 7, Země 4 + 6 = 10, Mars 4 + 12 = 16. Bode upozorňuje na mezeru mezi Marsem a Jupiterem (4 + 24 = 28) a ptá se: „Lze věřit, že Stvořitel vesmíru nechal toto místo prázdné?“ Otázka je řečnická, protože poznámka pokračuje: „Jistě nikoli.“ Následuje Jupiter (4 + 48 = 52) a Saturn (4 + 96 = 100). Když výsledky vydělíme deseti, dostaneme vzdálenosti planet v astronomických jednotkách.