Kup mrkev, celer, petržel… a nezapomeň na cibuli!

Kdybychom se tímto „návodem“ řídili doslova a přinesli domů po jednom kusu od každé zeleniny, nejspíš by došlo k manželské hádce. Proč pro některé názvy potravin užíváme tvary jednotného čísla, a přitom máme na mysli více kusů, zatímco u jiných to neděláme?

Vodítkem k odhalení této záhady může být tradiční rozdělování podstatných jmen na počitatelná (jablko – jablka; brambora – brambory), jejichž tvar množného čísla vyjadřuje význam „více než jeden“, a nepočitatelná, ke kterým řadíme jména látková (voda, víno, mouka), u nichž se sice s podobami množného čísla můžeme setkat, ty však nepředstavují více kusů, ale např. různé druhy (francouzská vína) nebo míru (dvě piva = dvě sklenice piva). A tak se tedy říká kilo jablek (a ne kilo jablka), ale kilo mouky (a ne kilo muk); litr borůvek, ale litr vody; džbánek malin, ale džbánek piva.

Zdá se, že s mrkví, celerem, petrželí, cibulí, česnekem, kapustou a dalšími druhy zeleniny nakládáme v kuchyni jako s vodou, že je chápeme jako jména látková, tedy jako nějaké substance. Jinak je to např. s bramborami. Jen těžko si dovedeme představit kilo brambory. Snad jedině v románu Jonathana Swifta Gulliverovy cesty na návštěvě u brobdingnackých obrů.

Kromě převážné části názvů zeleniny se ve tvarech jednotného čísla užívají i některé názvy malého plodového ovoce, jako je angrešt nebo rybíz. Proč však máme džem z borůvek, brusinek a jahod, ale z rybízu a angreštu? A proč si dáváme k obědu čočku a hrách, ale fazole (nikoli fazoli)? Na to nemají jazykovědci jednoznačnou odpověď.

Pro některé názvy potravin a pokrmů je naopak tvar jednotného čísla tak nezvyklý, že se s ním prakticky nesetkáme. To platí pro těstoviny. A nejen pro ně. Jen mravenec by se mohl vážně zejména „kvůli váze“ zabývat špagetou, kolínkem nebo makarónem. Některá z těchto podstatných jmen už proto některé výkladové slovníky češtiny uvádějí jen ve tvaru množného čísla a hodnotí je jako pomnožná.