Atmosféry Uranusa a Neptuna

1906:

Atmosféry Uranusa a Neutuna jsou pro velikou vzdálenost obou planet n. oběžnic až dosud málo prozkoumány. Jediný prostředek pro podobné výzkumy jest, jak známo, spektralní analysa. Ježto planety světlo sluneční na ně dopadající zpět vyzářují, musí světlo jejich býti podobno světlu slunečnímu: při odchylkách od spektra slunečního dlužno přihlížeti ku složení atmosféry planet, kterou musí paprsky světelné dvakráte proniknouti, aby se dostaly do roury astronomovy, jednou přicházejíce od slunce, aby dosáhly planety nebo také vrstev oblakových ji obklopujících, podruhé aby, odraženy byvše od planety, dostaly se na zemi. Časopis „La Nature“ přináší teď zprávy o novějších pracích, které v oboru tomto provedl americký astronom V. M. Silpher pomoci obrovských nástrojův observatoře Lovellovy ve Flagstaffu v Arizoně. Fotografie spekter byly provedeny nadmíru citlivými isochromatickými deskami, které pro výzkum atmosféry Neptunovy musily býti exponovány 14 až 21 hodin, doba exposice, která se vysvětluje tím, že světlo Neptuna, hvězdy osmé velikosti, již tak dosti je slabé a silnými skly nástrojovými ještě částečně se pohlcuje. Pro srovnání se spektrem Neptunovým bylo zároveň fotografováno dobře známé spektrum jiné hvězdy, tak že odchylky obou spekter snadno se mohly poznati. Aby vliv atmosféry zemské na oba obrazy byl co možná stejný, Silpher volil pro srovnání hvězdu, která za doby pozorování byla téměř v stejné výši jako Neptun. Při výzkumu spektra Neptunova shledalo se pak, že jest více vodíku v atmosféře Neptunově, a mimo to zdá se, jako by planeta sama vysílala jakési paprsky světelné. Že jsou v atmosféře Neptunově dosud neznámé, snad svítící plyny, jest pravděpodobno. Tím asi také po případě vysvětliti lze řečené vlastní světlo planety.

Fotografie spektra Uranusova nepůsobila tolik obtíží, ježto planeta tato jest hvězdou šesté velikosti, a také nebylo potřebí tak dlouhé exposice. Jakožto spektra srovnavacího bylo použito spektra měsícového. Dle docílených obrazů zdá se býti pravdě podobno, že atmosféra Uranusova obsahuje větší množství helia; vodík jest menší měrou zastoupen nežli u Neptuna, stopa neznámých plynů se tolikéž pozoruje. Konečně se z provedených pozorování shledává, že atmosféra Neptunova mnohem jest objemnější nežli při Uranusu, a že na obou planetách vyskytuje se voda. Zdali je tato také na Jupiteru, jehož spektrum Silpher taktéž pozoroval, zdá se býti ještě pochybným.

t. (Vesmír 35, 153, 1906/13)

2016:

Opravujeme chybu starou 110 let: V článku zmiňovaný astronom se nejmenoval Silpher, ale Vesto Melvin Slipher (1875–1969). Průkopník využití spektroskopie v astronomii posunul tuto metodu až do infračervené oblasti. Mimo jiné v roce 1912 pozoroval rudý posuv ve spektrech galaxií, ale ještě z něj neusoudil na rozpínání vesmíru. Zjišťoval oběžné doby planet i složení jejich atmosfér, v letech 1905 až 1907 neúspěšně pátral po chlorofylu na Marsu… Dnes víme, že atmosférám Neptuna i Uranu skutečně dominuje vodík (okolo 80 molárních procent) a helium, na ostatní molekuly zbývá okolo dvou procent. Mezi oněmi „neznámými plyny“ z roku 1906 převládá metan, jak se ukázalo v roce 1931. Pohlcuje červenou část spektra, proto mají obě planety namodralou barvu.

-ov-