Smrtihlaví pištění

Lišaj smrtihlav může leckoho strašit už pouhým svým zjevem. Ale pokud se někdo nebojí hned a motýla chytne, vystraší jej lišaj slyšitelným pištěním. Vědělo se již dříve, že to dělá nasáváním vzduchu sosákem, ale nyní si na mechanismus vzniku zvuku vědci pořádně posvítili. I rentgenem.

Podle počítačové tomografie se svalstvo hlavy nelišilo od jiného lišaje, Manduca sexta, který nepiští. Smrtihlav má ovšem kratší a silnější sosák než jiní lišajové a modifikovaný výrůstek zvaný epifarynx, který kryje ústní otvor či hltan nad místem připojení sosáku. Epifarynx při nádechu vibruje, jak ukazuje vysokorychlostní rentgenová kamera. Analýza hlasu změřila trvání jednoho písknutí na 200 ms, přičemž se skládá z delšího a silnějšího drnčení při nádechu, krátké pauzy a písknutí při výdechu. (Ano, smrtihlav se umí nadechnout „ústy“, což jiný hmyz nedělá, ale s tracheálním systémem to nijak nesouvisí.) Při nádechu následuje těsně za sebou 50 zvukových rázů s hlavní frekvencí 8 kHz. Harmonické frekvence sahají až do 60 kHz. Odebráním sosáku se písknutí zkrátilo, zeslabilo a rozsah frekvencí zúžil.

Kromě pištění smrtihlav reaguje na podráždění odkrytím výstražně zbarveného zadečku a vztyčením tykadel. Původně sloužil zesílený epifarynx u předka smrtihlava asi při nasávání viskóznějšího nektaru, pak byl využit k produkci zvuku. Pištět hltanem umějí ještě další dva rody lišajů: Langia a Pseudoclanis.

http://dx.doi.org/10. 1007/ s00114-015-1292-5