Příliv a odliv vody na Marsu

Voda tekoucí po Marsu poprvé vzrušila vědeckou veřejnost již v 19. století, kdy Giovanni Schiaparelli zaznamenal na Marsu „canali“. Americký astronom Percival Lowell prohlásil přímé tmavé linie za zavlažovací kanály, jimiž Marťané přivádějí vodu z vlhkých polárních oblastí do teplejších, ale vysušených rovníkových, aby mohli pěstovat zemědělské plodiny. Lowell v roce 1895 vydal monografii Mars s mapou, na níž vyznačil stovky kanálů, a způsobil, že se na celém světě začaly stavět největší dalekohledy své doby a významní astronomové se předháněli v pozorování marsovských vodních děl. Herbert G. Wells vzápětí téma literárně rozvinul ve slavném románu Válka světů.

Při rozlišovací schopnosti tehdejších dalekohledů by však kanály musely být široké stovky kilometrů. Vědci tak přišli s variantou, že jde o pásy vegetace rostoucí podél umělých vodních toků.

Teprve velké zrcadlové teleskopy ve 20. století prokázaly, že kanály byly velkou kolektivní halucinací.

Poušť, písek, kamení

Na Marsu rostou zelené rostliny. To „prokázal“ pomocí reflexní spektroskopie a ještě v polovině 20. století tvrdil sovětský akademik Gavril A. Tichov, zakladatel astrobotaniky. Spektrum světla odraženého od tmavých skvrn na Marsu podle něj nejlépe odpovídalo modrým jedlím a sezonní změny v zabarvení skvrn vysvětloval stykem vegetace s vláhou uvolněnou z polárních čepiček během jarního tání.