Nechme se znejistit, možná dohlédneme dále

VCh — Když na počátku devadesátých let kolega Čepický prosadil jako hlavní téma gynekologického kongresu psychosomatiku, nejmenovaný člen výboru, uznávaný profesor, prý reagoval zvoláním: „Jen ne žádnou etiku, prosím!“ My, tehdy ještě mladí lékaři jsme se tak poprvé dověděli, že etika a psychosomatika mají cosi společného. A že generace našich učitelů je na etické otázky alergická.

LT — Není slepota pro takovou souvislost pochopitelná v době čím dál důslednější individualizace? Vztahy mezi jednotlivci jako by byly samozřejmostí. Hlavní je postarat se o těla a materiální komfort. To ostatní, co způsobuje, že patříme k sobě, a přitom nejde dosavadní vědeckou metodologií kontrolovat, vypadává ze zorného pole. Etika i psychosomatika se týkají především vztahového pole, které se pořád dynamicky proměňuje. Také tuto stránku zdraví a stonání je třeba studovat a v léčbě zohledňovat její zákonitosti. Psychosomatika rozšiřuje vědecké poznání o vlivy psychosociálního (vztahového) kontextu na rození, stonání, uzdravování a umírání jednotlivých těl. Etika obecně, tím spíš lékařská etika, se pak zabývá hledáním společenského konsenzu, podle jakých pravidel máme v té spleti vztahových konfliktů zájmů a dilemat zasahovat. Šimek je nám skvělým průvodcem novým oborem, který v USA založili mimo území školské medicíny v roce 1969 filozof D. Callahana a lékař W. Gaylina.

VCh — Takže je to vlastně mladý obor. Nedivím se, že i v USA musel vzniknout mimo hlavní centra lékařského vzdělávání. Pokud jde o tu slepotu, my lékaři bychom spíše řekli, že jde o skotom, výpadek části zorného pole. Naše „vidění“, tedy vlastně „vědění“, je závislé na tom, co a jak nám naši učitelé pojmenují. Když nám v záplavě jiných informací neukázali celé rozsáhlé části kontextu lidské existence, totiž psychické a sociální systémy, zůstáváme vůči těmto oblastem slepí. O jejich vlivu na lidské zdraví má většina lékařů jen všeobecné a velmi zjednodušené informace. Šimek ve své Lékařské etice tento deficit medicíny trochu napravuje. Ale nevím, jak bude text vítán lékařskou komunitou, která se soustřeďuje spíš na jednotlivce, dokonce jen na jediný orgán podle úzké specializace. My lékaři se rozšiřování zorného pole obvykle bráníme. Chceme jednoduchá vysvětlení, redukci reality, jak jen to jde. Požadavky etiky jdou přesně opačným směrem.

LT — V rodinné terapii máme jedno zlaté pravidlo: Když nechápeme, co se v rodině děje, a marně hledáme jednoznačné vysvětlení mezi přítomnými, získáváme pro rozhovor další rodinné členy. Rodina pak snáze zahlédne zdánlivě nepochopitelnou situaci v širším vztahovém kontextu. Neboť dva pohledy jsou víc než jeden a svět se začne jevit v polaritách. Každý pak může zažít své: „Aha, tak takhle to je!“ Šimek není rodinný terapeut, ale ve svém nahlížení na lékařskou etiku vidí a v kontextech opomíjených souvislostí ukazuje jevy, které by se mohly vzpírat pochopení. Rodinným terapeutům to samozřejmě musí lahodit.