Pozor na tuniské datle!

Po přečtení novinového titulku „Pozor na tuniské datle!“ mě napadlo, že by se čtenář neznalý teritoriálního výskytu datla černého mohl domnívat, že ho ohrožuje nebezpečné mládě datla z Tuniska. Výrazy pro ‚mládě datla‘ a pro ‚plody datlovníku‘ jsou totiž v češtině homonymní. Pro pojmenování mláďat naštěstí čeština nabízí i jiné možnosti, nechtěné homonymii se tudíž můžeme vyhnout.

Běžně se názvy mláďat slovotvorně odvozují od názvů dospělých jedinců pomocí formantu -e/-ě (holub → holoubě, medvěd → medvídě). Z jazykového hlediska lze tímto způsobem odvodit pojmenování mláděte od libovolného názvu živočicha, některé takto utvořené názvy ovšem působí poněkud neobvykle, např. hroše, krokodýle, tapíře, žirafě – jedná se o slova odvozená od názvů živočichů exotických, s nimiž se běžně nesetkáváme. Obvykle nevytváříme ani pojmenování mláďat divoce žijících ptáků, jako je i datle nebo pěnkavě, drozdě, kavče ad.

Pomocí formantu -e/-ě jsou utvořeny také názvy jako jehně, sele, štěně, tele, které však nejsou odvozeny z názvu dospělého živočicha. Tyto speciální názvy mají ta domácí zvířata, která byla tradičně člověku nejblíže a jsou obvykle součástí skupiny, v níž má každá rodová kategorie svůj speciální název: býk – kráva – tele, pes – fena – štěně ad.

Jinou možností, jak pojmenovat mládě, je forma zdrobněliny názvu dospělého živočicha, např. datel – datlík, hroch – hrošík; můžeme se setkat i se zdrobnělou formou odvozenou od názvu mláděte, např. datlátko, hrošátko. Zdrobněliny ovšem kromě označování menších objektů vyjadřují také emotivní vztah mluvčího k danému objektu, a výsledné pojmenování datlík tak může označovat nejen malého datla (mládě), ale také dospělého datla, k němuž máme vřelý vztah, je to náš milý datlík.

Jako neutrální a komunikačně přesné označení nedospělého živočicha se nabízí sdružené pojmenování mládě něčeho nebo něčí mládě: mládě datla, hroší mládě. Všechny předchozí možnosti jsou samozřejmě také srozumitelné, ale někdy až z delšího kontextu.