Věda nepadá daleko od stromu

Těžko najít v České republice někoho, kdo by neznal slavného vědce a vynálezce Ottu Wichterleho. Všichni samozřejmě znají i jediného českého vědce, vyznamenaného nejvyšším oceněním, Nobelovou cenou, Jaroslava Heyrovského, fyzikálního chemika, zakladatele a objevitele polarografie. Do trojice nejznámějších českých vědců patří bezesporu také chemik Antonín Holý, z jehož výzkumu vzešly léky proti AIDS a dalším virovým onemocněním.

Co vlastně dělají děti těchto vynikajících vědců? A co potomci dalších slavných a ve světě uznávaných českých badatelů, jakými byli například imunolog Milan Hašek, biolog Josef Fulka st., geolog Josef Neužil, fyziolog Jan Bureš, epidemiolog Karel Raška? Potatili se a vydali se v otcovských šlépějích? Zdědili vědecké geny po svých slavných rodičích? A jaké vlastnosti a sklony mezi tyto „vědecké geny“ vlastně patří? Je to inteligence, schopnost soustředění, silná vůle, nebo jiné myšlení a vidění světa? Zvědavost? Nasměrovaly je na dráhu výzkumníka geny, nebo spíš příklad rodičů, odpozorovaný vzor?

Autorky Eva Bobůrková, Eva Hníková a Eva Vlčková se pokusily najít odpovědi na výše položené otázky. Kniha Věda nepadá daleko od stromu představuje celkem čtrnáct vědeckých rodů a rodinných příběhů: kromě již zmíněných ještě Brandlových, Vyklických, Pačesových, Scheirichů, Seemanových a Jungwirthů.