Každý prodžekt má svou kost

Jsou témata, která se předem jeví jako naprosto ztracená, neboť ten, kdo se jimi začne obírat, se už předem dostává do pozice bytosti ujeté a naprosto zpátečnické, která nechápe, kam svět směřuje a čeho si doba žádá. Jedním z takových témat nepochybně je i problematika užívání jazyka mateřského ve vědě, což je věc, kterou může hájit snad jenom poslední obrozenec a trapný národovec, který k nám omylem zabloudil z devatenáctého století. Každý přece ví, že nejenom velká věda, ale obecně vše světově důležité se dělá výhradně v angličtině, z čehož přirozeně také plyne, že co není právě v tomto jazyce, ani nemůže být věda. Jenže co si má počít ten, který celý svůj život zasvětil vědeckému oboru, v němž toto tak úplně neplatí?

O lidech a mimozemšťanech

Větu, která se stala impulsem k mým následným úvahám a dala jim také název, tedy větu „Každý prodžekt má svou kost“ pronesl před časem reprezentant jedné české badatelské instituce v okamžiku, kdy chtěl říci, že každý projekt má svou hodnotu. A pronesl ji zcela spontánně v projevu, v němž si stěžoval, že jakési české ministerstvo po jeho týmu chce, aby vědecký projekt písemně prezentoval v češtině. Svůj údiv nad tímto neslýchaným požadavkem opíral o dva vzájemně propojené argumenty. První: povinnost formulovat zprávu o projektu jinak než anglicky znamená naprosto zbytečnou práci s překladem, neboť skuteční vědci v jiném jazyce nemyslí. Druhý: špičková věda dnes pracuje s jevy, které česky nelze ani popsat.

Nic proti tomu, v některých vědách tomu tak asi opravdu je a logika takového přesvědčení se tedy jeví jako neprůstřelná. Ztotožníme- li si totiž veškerou vědu právě s takovými obory, což se zhusta děje, tak skutečně platí, že užitý jazyk je věcí čistě fakultativní: nezbytnou, nicméně zaměnitelnou součástí dané odbornosti. Nesouvisí s předmětem bádání, ani s jeho cílem, tedy s vlastními vědeckými objevy, které jsou de facto „bez státní příslušnosti či národnosti“. Věda tohoto druhu má ze své podstaty globální dimenzi a platí v ní, že pojmenování nemění pojmenovaný jev. Určitý objev je tudíž platný, ať už je formulován v jakémkoliv z lidských (nebo i případně mimozemských) jazyků.

Jen zdánlivým paradoxem přitom je, že právě v takovýchto vědeckých oborech existuje velmi silný tlak na užívání jednoho jediného jazykového kódu. Což je ovšem dáno čistě praktickou a pragmatickou nutností se domluvit: funkčně komunikovat uvnitř relativně malé, uzavřené a kvalitativně hierarchizované obce učenců, kteří se tomu či onomu oboru napříč mnoha zeměmi věnují a kteří tak ve své profesi stojí mimo běžnou populaci dané země. V minulosti takovou lingua franca byla latina; to, že je to dnes právě angličtina, ovšem neznamená, že ekonomie sil nemůže na stejnou pozici jednou povýšit například španělštinu nebo čínštinu.