Osmihodinový mýtus

Žije západní civilizace v permanentním spánkovém dluhu jen proto, že málokdo z nás prospí osm hodin denně?

Prý za to může Thomas Alva Edison. Když 22. října 1879 rozsvítil první žárovku, zahnal z našich domovů tmu a umožnil nám ponocování. Ve světle žárovek, výbojek, ledek a dalších umělých zdrojů světla jsme propadli dojmu, že čas věnovaný spánku je zbůhdarma promrhaný a je lepší jej věnovat honbě za prací či zábavou. Naši předkové prospali v noci osm hodin, a ještě si během dne našli čas na šlofíka. Lidský organismus se za tisíciletí na takové porce spánku adaptoval a my se ve světě zalitém elektrickým světlem ničíme chronickým nevyspáním. Trvalý spánkový deficit nám ubírá na duševní výkonnosti, zvyšuje rizika nehod a úrazů a rozdmychává v našich tělech širokou škálu civilizačních chorob, obezitou počínaje a kornatěním tepen konče.

Tohle se o spánku a západní civilizaci říká už dlouho a opakuje se to tak často, že to bereme jako fakt. Americký psycholog Jerome Siegel z Kalifornské university v Los Angeles si položil všetečnou otázku: „Opravdu naši dávní předkové prospali osm hodin denně?“ Odpověď hledal u lidí, kteří se stejně jako pravěký člověk živí lovem zvěře a sběrem rostlin. Obrátil se antropology vyrážející na expedice do Tanzanie mezi Hadzy, k namibijským Sanům, k indiánům etnika Chimanes do Bolívie a poprosil je, aby tamějším lidem připnuli na zápěstí zvláštní „hodinky“. Ty neukazují čas, ale zaznamenávají aktivitu nositele. K tomu měří řadu dalších údajů, například tělesnou teplotu, teplotu vzduchu nebo intenzitu osvětlení. Celkem se tak podařilo nasbírat údaje od 95 dospělých lovců a sběračů pokrývající celkem 1165 dní.

Z výsledků¹⁾ bylo jasné, že řada našich představ o spánku lovců a sběračů neodpovídá realitě. Tito lidé se neukládají k spánku se soumrakem a tráví po setmění dlouhé hodiny vysedáváním u ohně. To, že chodíme spát několik hodin po západu slunce, je tedy ve světle těchto zjištění naprosto normální a v chování člověka to není žádná novinka.

Sledovaní zástupci tří přírodních národů v žádném případě nevyspávali plných osm či dokonce devět hodin. Průměrná délka jejich spánku se pohybovala kolem šesti a půl hodiny a kolísala s roční dobou. V zimě spí tito lidé o trochu déle – asi sedm hodin. V létě vystačí s šesti hodinami spánku. Ve srovnání s Hadzy, Sany a Chimany spí většina obyvatel Evropy a Severní Ameriky déle. Lovci a sběrači přitom překvapivě krátkou dobou spánku nedohánějí denními šlofíky. Do oblasti mýtů tak posílá nová studie i představu, že je přirozené, aby si člověk přes den zdříml, a že nám v tom dnešní uspěchaná doba brání. Pokud měli naši předkové podobný denní režim jako Hadzové, Sanové nebo Chimanové, pak se během dne oddávali podřimování jen zcela výjimečně. Navzdory „nedostatečnému“ spánku netrpí dnešní lovci a sběrač chronickým nevyspáním a nepronásledují je civilizační choroby. Neznají obezitu, vysoký krevní tlak či aterosklerózou a jsou celkově fyzicky mnohem zdatnější než déle spící obyvatelé Západu.

Ještě relativně nedávno dělili Evropané spánek na dvě etapy. Po čtyřech prospaných hodinách se uprostřed noci vzbudili, probděli dvě či tři hodiny a pak usnuli na další čtyři hodiny. Dělení spánku na etapy je sice minulostí, ale svědectví o něm najdeme v historických pramenech. Například v románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha píše Miguel de Cervantes Saavedra, že don Quijote vystačil jen s „prvním spánkem“. Čas určený „druhému spánku“ trávil smutněním pro milovanou Dulcienu. Staré lékařské knihy varovaly před pokusy o početí dítěte před „prvním spánkem“, kdy jsou lidé ještě unavení po celodenní práci, a doporučovaly k tomu přestávku mezi oběma spánky.

Hadzové, Chimanové a Sanové spí nepřetržitě šest hodin a žádnou „půlnoční pauzu“ nedrží. Podle Siegela byl „dvouetapový spánek“ adaptací na dlouhé zimní noci vysokých zeměpisných šířek, kam lidé pronikli až dlouho poté, co se jejich organismus adaptoval na život kolem rovníku. Zimní noci byly na přirozený šestihodinový spánek příliš dlouhé a lidé si je krátili probděnou přestávkou. Edisonova žárovka nás podle Siegela neokradla o přirozený dvouetapový spánek, ale umožnila nám z něj návrat k přirozenému šestihodinovému spaní na jeden zátah.

Přírodní národy prakticky neznají nespavost. V naší civilizaci pronásledují bezesné noci zhruba každého pátého člověka. Proč? Zdá se, že odpověď našli Siegel a spol. v měření teploty vzduchu. Hadzové, Chimanové či Sanové se budí v okamžiku, kdy končí noční ochlazování a vzduch se ráno začne zase prohřívat. Budí se tak každý den ve stejnou dobu, což je podle odborníků jeden z nejspolehlivějších receptů na zahnání nespavosti. Podobně léčí nespavost i pobyt na přímém denním světle, kterému se přírodní národy oddávají plnými doušky, zatímco my trávíme většinu dne v zastíněných budovách, kde měníme tmu na šero slabým svitem Edisonova vynálezu.

Pokud čtete tento editorial ve světle noční lampičky, nechte si zbytek tohoto čísla Vesmíru na zítřek. A vezměte si ho ven, na báječné denní světlo.