Spraše včera a dnes (Upřesňující poznámky k článku)

V článku je řada nepřesností, které neodborník snadno přehlédne. Protože jsem však přesvědčen, že by přírodovědně zaměřený časopis, s dlouhou tradicí vydávání, měl nabízet čtenářům korektní informace, uvádím nepřesnosti na pravou míru. Není úplně správné označovat čtvrtohory jako geologickou éru. Termín éra je ve stratigrafii vymezen pro delší časové úseky – např. paleozoikum, mezozoikum nebo kenozoikum, jehož jsou čtvrtohory součástí. V případě vzniku prachu, který tvoří spraš, by mohly být zmíněny ještě další geologické procesy – např. drcení horninových částic v průběhu říční a ledovcové činnosti. Ve střední Evropě by jako zdroj prachového materiálu mohly sloužit mohutné akumulace glacifluviálních a aluviálních sedimentů, hromadící se ve čtvrtohorách na severním úpatí Alp. Dominantním zdrojem čínských spraší byly sedimenty rozsáhlých aluviálních kuželů na jižním úpatí pohoří Altaj. Terasové a povodňové sedimenty Dunaje a Dyje mohly být zdrojem jihomoravských spraší (náš nejznámější sprašový profil v Dolních Věstonicích, a další v okolí, jsou z větší části tvořeny velmi jemným pískem). Je otázkou, zda půdní komplexy (PK), zavedené J. Kuklou, mají širokou regionální, nebo pouze lokální platnost. Např. v Polsku nedocházelo v průběhu posledního glaciálu ke stejnému vývoji půd jako na jižní Moravě. Není přesné, že „vstupní úvahou“ J. Kukly při aplikaci magnetické susceptibility v souvrstvích čínských spraší a fosilních půd byl předpoklad, že magnetické minerály vznikají ve spraši. Kukla se původně domníval, že změny v koncentraci ferimagnetických minerálů ve spraších a fosilních půdách jsou řízeny sedimentační rychlostí. V glaciálu byla vysoká sedimentační rychlost prachu a magnetický signál je „naředěný“. V teplém období byla v průběhu tvorby půdy sedimentační rychlost malá a magnetický signál je proto silnější (Maher a Thompson 1999). Až později bylo prokázáno, že magnetické minerály mohou vznikat in situ. Tvrzení, že mocnosti čínských sprašových souvrství přesahují 1 km, je značně přehnané. Mocnost souvrství Luochuan je 160 m (viz obr. 1 v článku) a mocnost souvrství Xifeng je cca 200 m (Kukla 1987). Model zvýšené magnetické susceptibility ve fosilních půdách neplatí „ve všech regionech severní polokoule“. Skutečnost je taková, že ve střední Asii a na Aljašce se magnetická susceptibilita chová právě naopak. Autor v článku mluví o měření magnetické susceptibility, které označuje jako „studium magnetické stavby spraší”. Je však nutné striktně rozlišovat magnetickou susceptibilitu měřenou na neorientovaných vzorcích (o této metodě se mluví v článku) a magnetickou stavbu spraší, která vyjadřuje prostorové uspořádání magnetických minerálů v sedimentu, zjištěné měřením anizotropie magnetické susceptibility (o této metodě není v článku ani zmínka). Koncentrace izotopů kyslíku se nestanovuje v mořských sedimentech, ale v karbonátových schránkách foraminifer (mořšských prvoků), které se ze sedimentů vybírají a následně analyzují. Není nejšťastnější nazývat procesy řízené klimatem, vedoucí ke zvětrávání spraší a vzniku půd v teplých klimatických periodách čtvrtohor, jako procesy diagenetické. Tento termín je v geologii vyhrazen jiným procesům (viz např. www.geology.cz/aplikace/encyklopedie/term.pl?diageneze). Termín by mohl být ještě tak použit při popisu přeměny eolického prachu na spraš.

Jaroslav Kadlec, kadlec@ig.cas.cz