Žížaly hnojní jsou mazlíci

Žížaly hnojní nepatří zrovna mezi einsteiny zvířecí říše, jejich žebříčková nervová soustava je dobře známa každému (pozornějšímu) šesťákovi. Projevy chování žížal také nejsou příliš rozmanité, takže se málokdy stávají předmětem vzrušených debat běžných lidí či námětem dech beroucích dokumentárních filmů. Pro obyčejného člověka jsou žížaly poměrně nudní patroni, kteří se umějí schovat před světlem, zahrabat do půdy a hlavně sežrat rostlinný opad v kompostéru či přilákat na udici rybu. Dnešní dítě zná žížalu spíše jako potravu pro zvláště lakomé staré ženy či jako zkoušku odvahy pro kamarády.

Žížala hnojní (Eisenia fetida) je velmi blízce příbuzná kalifornským žížalám Eisenia andrei, které se využívají pro komerční vermikompostování. Oba druhy žijí v nahromaděném opadu a na rozdíl od hlubinných žížal, které obývají trvalý systém chodbiček, si netvoří nory. S ohledem na jejich krátký životní cyklus (dva měsíce) by to byla dosti zbytečná námaha. V kompostu jsou přitom rozptýleny poměrně nerovnoměrně, dokonce se dá říci, že se rády shlukují. Skupina žížal může ve srovnání s osamělým jednotlivcem profitovat například ze silnějšího působení vylučovaných látek, jež je chrání jak proti patogenům, tak proti některým predátorům. Zároveň je známo, že se občas tyto žížaly hromadně přesouvají z jednoho místa na druhé. Tyto přesuny někdy souvisejí s nedostatkem kyslíku v materiálu (třeba po zaplavení) či nadbytkem například sirovodíku. Vědce z Belgie zajímalo, jak se žížaly informují o tom, kam se společně přesunou. V úvahu přitom brali, že žížaly vylučují sliz, který je potenciálně možné stopovat. Sérií jednoduchých experimentů však dokázali, že žížaly zcela ignorují stopy jiných žížal, důležitý je pro ně přímý tělesný kontakt s jinou žížalou. Až se žížalám přestane líbit ve vašem kompostéru, společně odejdou hledat místo, kde je tráva zelenější (či spíš více mrtvé trávy). (Ethology, doi: 10.1111/j.1439-0310.2010.01768.x)