SPOLEČENSKÉ VĚDY • Petr Houdek

PSYCHOLOGIE

Proč finanční pomoc nesměřuje tam, kde je jí třeba?

I. Evangelidis a B. Van den Bergh z Erasmovy univerzity si všimli zvláštního jevu. Mohutnost charitativní pomoci závisí na počtu mrtvých, ne potřebných. Třeba po íiránském zemětřesení, při němž r. 2003 zemřelo 26 796 lidí a 267 628 bylo postiženo, se vybralo nad 10 milionů dolarů pomoci. O několik let dříve v Číně zahynulo při podobném zemětřesení „jen“ 7 lidí, ale 1,8 milionu bylo postiženo. Vybralo se necelých 100 tisíc dolarů. Analýza všech přírodních katastrof v 21. století potvrdila, že finanční pomoc reaguje jen na počty mrtvých (zhruba 9000 dolarů za zemřelého), naprosto žádný efekt neměl počet lidí vyžadujících pomoc či záchranu. Aniž by se snižoval význam smrtelných obětí, pomoc by měla odpovídat počtům potřebných, kteří bez podpory nemusí přežít, a tak katastrofu přírodní může následovat i ta humanitární. Proč pomoc ale proudí spíše „mrtvým“?

Výši pomoci mohou ovlivnit geopolitické vztahy, (ne)důvěryhodnost médií, aktuální světové události i to, že občané přispívají spíš na smrtelnější katastrofy (kupř. i proto, že infrastruktura, kvalita staveb i přenos informací je horší v nerozvinutých zemích, takže počet mrtvých je jaksi „lepším“ ukazatelem neštěstí než nedůvěryhodné zprávy o postižených, a zároveň svět ochotněji přispívá spíše chudší zemi). Nicméně dotazování u studentů i on-line u běžné populace potvrdilo, že lidé obecně přispívají tam, kde je víc obětí, a de facto ignorují počet potřebných, přestože byly v dotaznících zvýrazněny jejich potřeby („chybí jídlo, léky ap.“). Na druhou stranu když byly respondentům předloženy dva scénáře popisující podobná neštěstí, při nichž v jednom případě zemřelo víc lidí, než bylo postiženo, a v druhém naopak, lidé si uvědomili naléhavost pomoci tam, kde bylo více potřebných. Zároveň se zdá, že lidé informace typu „počet postižených“ či „potřeba léčiv“ vnímají jako vágní, obecné, a proto tyto pojmy nevybudí empatickou reakci. Když byly nahrazeny specifičtějšími výrazy jako „počet lidí, jejichž dům byl zcela zničen a kteří nemají kde žít“, začali lidé víc přispívat na katastrofy s větším počtem potřebných.

Psychological Science 24, 2226–2234, 2013/11, doi: 10.1177/0956797613490748

EKONOMIE

Dětská práce a její zákazy

Zničené dětství, mnohdy i zdraví, jakož i omezené životní vyhlídky kvůli zanedbané školní docházce jsou zřejmé důvody, proč by morální člověk měl usilovat o vymýcení dětské práce. I dnes však ve světě pracuje zhruba 168 milionů dětí a 85 milionů z nich v nebezpečných podmínkách (třeba v dolech). Vůbec nejčastějším opatřením, které má zamezit využívání dětské práce, je právní zákaz. Je-li doprovázen příslušnými sankcemi, dětská práce se pro zaměstnavatele stane „dražší“ (s vyšší pravděpodobností hrozí odhalení a potrestání), dospělí zaměstnanci se začnou „vyplácet“ a najímání dětí se omezí. Vyvstává však problém, neboť potřeby rodin se nijak nezmění. Pakliže na tom byla rodina tak špatně, že jí nezbylo nic jiného než poslat děti za prací (možná si je i proto pořídila), co se stane, když začne poptávka zaměstnavatelů po dětech mizet?