Nakonec nám z toho vychází Desatero...

Mořské želvy to mají s výchovou potomstva jednoduché: zahrabou oplodněná vajíčka do prohřátého písku a jdou si dál žít po svém.¹⁾ Mohou se klidně a bezstarostně flákat po různých večírcích, flirtovat s kterýmkoliv želvákem, s kterým se jim zamane, chodit domů ožralé jak slívy, a nikdo jim neříká: „Jak se to staráš o děti, zavoláme na tebe sociálku, ta ti je odebere a strčí do želvího děcáku.“ Také na želvácích nikdo nechce, aby vydělávali, večer seděli doma a poslouchali nářky své manželky, handrkovali se s tchyněmi a odpírali si sobotní fotbal.

Lidé to mají složitější. Novorozenec se nedokáže postarat sám o sebe stejně efektivně jako právě vylíhlá želvička, a než to bude umět, uběhne dlouhých osmnáct let. A zatímco malá želvička najde vše, co potřebuje k životu, v oceánu, nachází to na samém počátku embryo, pak novorozenec, kojenec, batole, dítě předškolního a školního věku, puberťák a nakonec také adolescent nejprve v bezpečné děloze, potom ve stejně bezpečné mateřské náruči, z níž vyplouvá do různě bezpečného a různě vlídného rybníka rodiny.

Trapková s Chválou tento rybník nazývají sociální dělohou, z níž má závěrem vyjít zralý a odpovědný jedinec. Stejně jako ve skutečné tělesné děloze mohou proběhnout i v té sociální různé události, které zdravý vývoj ohrožují a narušují. Tahle děloha je totiž složitější a na rozdíl od matky přírody, která se s tou svou piplala miliony a miliony let, ji tvoří lidé, nezřízeně pyšní na své schopnosti zkazit, co se zkazit dá. Dosáhli jsme v tomto umění takové virtuozity, že dokážeme zkazit i to, co se pokazit nedá, a při plnění hedonistických přání zcela opomíjet své skutečné potřeby. Jindy jsou okolnosti tak nepříznivé, že to ani při nejlepší vůli nejde.