Jaderný odpad: co s ním?

V roce 2012 vyšla ve Spojených státech kniha s názvem Too Hot to Touch: The Problem of High-Level Nuclear Waste (Příliš horké na dotek: Problém vysoce radioaktivního jaderného odpadu). Autory knihy jsou William M. Alley a jeho manželka Rosemarie. Alley je předním odborníkem v oblasti hydrogeologie, jeho žena je speciální pedagožka a oba již napsali několik populárních knih o současných problémech lidstva. Jejich poslední práce se zabývá problémem jaderného odpadu – vyhořelého jaderného paliva (pozn. red.: Kniha je z velké části dostupná na books.google.cz/). Podívejme se na některá fakta.

V současné době je v 29 státech světa v provozu 435 jaderných reaktorů, které zabezpečují 22,5 % světové výroby elektřiny. Dosud však v žádné zemi neexistuje trvalé úložiště vysoce radioaktivního odpadu. Na konci cyklu pro výměnu použitého paliva se vyhořelé palivo z reaktoru vyjme a převeze do bazénu použitého paliva, který bývá v reaktorové hale v těsné blízkosti reaktoru. Tam jsou palivové články chlazeny pod vodou po dobu několika let, než jejich radioaktivita klesne asi na 50 % původní hodnoty. Potom se vyhořelé palivové články vloží do speciálních kontejnerů a odvezou do meziskladu použitého jaderného paliva. Tam se skladují řádově několik desítek let, než zbytkový tepelný výkon použitého paliva klesne na míru vhodnou pro další přepracování nebo definitivní uložení vyhořelého paliva v hlubinném úložišti. Tento způsob skladování vyhořelého paliva má řadu výhod, protože odpady jsou pod stálou kontrolou a v průběhu skladování je dostatek času na rozmyšlení, co podniknout s odpady, objeví-li se modernější a výhodnější metoda jejich zpracování. Použité palivo z jaderné elektrárny sice tvoří méně než 1 % objemu všech jaderných odpadů na světě, avšak obsahuje více než 90 % veškeré radioaktivity. Obě české jaderné elektrárny během celé doby svého provozu vyprodukují celkem asi 3000 tun vyhořelého jaderného paliva. Zahájení provozu hlubinného úložiště v podmínkách ČR se předpokládá okolo roku 2065. Do této doby bude použité jaderné palivo skladováno v kontejnerech ve skladech obou jaderných elektráren.

Najít vhodné a bezpečné úložiště není jednoduché. Musí se najít hornina, která se prokazatelně nezměnila za posledních několik milionů let, a je u ní tedy předpoklad stabilnosti i v dalších letech. Hodnotí se především její pevnost, nerozpustnost a tepelná stabilita. Za vhodné geologické formace se považují solná ložiska, jílové sedimenty, tufy, žulové a rulové horniny. Úložiště jaderného odpadu musí být situováno do hlubinných geologických formací v hloubkách několika set metrů. Zásadním požadavkem ve vztahu k životnímu prostředí a ochraně zdraví obyvatelstva je bezpečnost úložiště. Ta musí být zabezpečena vlastním řešením konstrukce úložiště a jeho provozováním podle předem stanoveného režimu a musí být také dlouhodobě prověřována soustavou kontrolních mechanismů.

Ještě obtížnější než najít geologicky vhodnou lokalitu pro trvalé hlubinné úložiště vyhořelého jaderného paliva je najít konsensus mezi provozovateli elektráren a dotčenými obcemi, v jejichž blízkosti má být úložiště vybudováno. To je mimořádně složitý problém, který se zatím nejlépe daří řešit ve Skandinávii. V ostatních zemích Evropy, ale ani ve Spojených státech, se to stále nedaří. Podle názoru dotčených obcí a občanských iniciativ je podmínkou úspěchu rovnoprávné postavení všech účastníků jednání. V našich podmínkách je klíčové zejména zrovnoprávnění obcí vůči ostatním subjektům v procesu vyhledávání a povolování vybraných jaderných zařízení, aby mohl být vyrovnán handicap obcí vůči ekonomicky a politicky podstatně silnějšímu subjektu – státu.