Menší než velké množství: Arzenik, rtuť a oxid uhelnatý jako léky

Arzenik, rtuť a oxid uhelnatý; zeptejte se kohokoliv, co se mu při těch slovech vybaví, a dočkáte se jediné odpovědi: chemické ohrožení, otrava a smrt. Tato trojice patří mezi vůbec nejznámější a nejobávanější toxické látky. Jejich smrtící účinky ve vysokých koncentracích však trochu neoprávněně zastírají to, že v malých dávkách jsou tyto látky docela neškodné a ve specifických případech nám dokonce mohou prospívat.

To, že by jedovaté látky mohly být prospěšné, není žádná novinka. Od starověku až do padesátých let 20. století byly arzenik i rtuť využívány v různých formách jako dezinfekce, chemoterapeutika i pro celkové posílení. Známý středověký lékař Paracelsus dokonce správně tvrdil, že „mezi jedem a lékem je rozdíl jen v podaném množství“. Zlom ve vnímání chemického nebezpečí nastal až v druhé polovině 20. století, kdy se ukázalo, že mnohé toxické látky se dokážou v těle hromadit a jejich toxicita se může projevit až po mnoha desítkách let, často ve formě obávané rakoviny.

Protože studovat dlouhodobé toxické účinky nízkých dávek jakékoliv nové chemické látky je nesmírně časově i finančně náročné, a přitom bylo potřeba testovat tisíce nových sloučenin, přijali odborníci na chemickou bezpečnost model lineární bezprahové závislosti toxicity na dávce (linear no threshold – LNT). Ten je založen na předpokladu, že pokud změříme toxicitu vysokých dávek nějaké látky, můžeme potom přímou úměrou odvodit i toxicitu jejích nízkých dávek. Vedlejším produktem tohoto teoretického zjednodušení bylo, že nepřipouštělo existenci žádné bezpečné dávky.