Evoluce názorů na evoluci půd

Exodus půdní vědy

Jedno z prvních vyobrazení půdního profilu pochází z roku 1771 od holandského přírodovědce a umělce Joannese le Francqa van Berkheye. Tehdy ale ještě nemohla být o sebevědomém vědním oboru ani řeč. Pedologie se začala odštěpovat až v polovině 19. století jako nesamostatný potomek věd geologických. Proto nepřekvapí, že půdní mapa v unikátní studii J. Mortona z roku 1843 je ještě odvozena od geologických formací. Exodus ale již započal, umocněn studiemi F. Senfta a F. A. Falloua z let 1857 a 1862. Ke vznikajícímu názorovému proudu se později připojil V. V. Dokučajev, dodnes považovaný za otce půdní vědy, a její odloučení dokonal. Na cestách po ruském impériu si všiml rozdílnosti půd v různých regionech i zákonitostí jejich horizontální skladby. Ruská škola odhalila pro tehdejší svět příčinnou souvislost mezi klimatem a půdou i důležité souvislosti v utváření vrstev v půdě, tzv. půdních horizontů. Oproti geologii, kde se jednotlivé vrstvy vyvíjejí odděleně, se půdní horizonty formují současně a geneticky spolu souvisí. Hrubě byly nastíněny příčiny a průběh vyluhovacích procesů, později rozlišených jako illimerizace (fyzikálně řízený pohyb jílu), podzolizace (chemicky řízený rozpad půdních částic a pohyb amorfních komplexů) a další. Studium půdotvorných procesů vyžadovalo svébytný přístup odlišný od metod rodičovských geologických věd (příkladem mohou být mikromorfologické práce W. L. Kubiëny). Proto bylo osamostatnění pedologie, vědního oboru na pomezí geologie, klimatologie, biologie a hydrologie, zpečetěno.