Osmoreceptory, mozek a pocit žízně

Žízeň vzniká během dvou situací. O extracelulární žízni mluvíme, když je málo vody v krevní plazmě a mezi buňkami nebo když tělo ztrácí krev. Buněčná žízeň nastává, pokud je málo vody v buňkách.

Buněčná žízeň je často spojena s vysokou hladinou angiotensinu II. Tento hormon se tvoří „na příkaz“ z ledvin, když ledviny uvolňují do krve hormon renin. Angiotensin II zužuje cévy a zvyšuje krevní tlak. Proto se do pocitu žízně překvapivě zapojují i receptory krevního tlaku – baroreceptory. Jestliže ubývá krve při poraněních, klesá krevní tlak, baroreceptory v aortě a krkavicích to hlásí cestou autonomních nervů do mozku a to také vede k pocitu žízně. Ranění volají po vodě.

Oba základní druhy ztráty vody jsou provázány. Když je jí totiž málo v krvi a mezibuněčné tekutině, vytéká voda i z buněk, které jakoby vysychají. Důležitou přepínací stanici pro žízeň máme v mezimozku v místě, kde třetí mozková komora končí tenkou mechanicky zpevněnou vrstvou, nazývanou lamina terminalis. Tato struktura odděluje třetí komoru plnou mozkomíšního moku od vlastní mozkové tkáně. Obsahuje neuronová jádra s receptory pro angiotensin II, které měří hladinu tohoto hormonu v krvi a v mozku. Sem také vedou dráhy z osmoreceptorů – zvláštních buněk v těsně přilehlém hypotalamu, což je další součást mezimozku. Osmoreceptory mají iontové kanálky podobné těm, jež se vyskytují v nervových vláknech vedoucích bolest.

Osmoreceptory měří, lidově řečeno, „hustotu krve“, správně její osmotickou hodnotu. Ta se normálně pohybuje mezi 280 a 300 miliosmoly na litr (280–300 milimolů rozpuštěných částic v jednom litru roztoku) a musí být v rovnováze s osmotickou hodnotou uvnitř buněk. Změny obsahu vody v plazmě aktivují osmoreceptory tak, že vznikají elektrické impulsy (které mají jinou frekvenci při dehydrataci a jinou naopak při převodnění), které proudí do oblasti lamina terminalis. Tím se aktivuje takzvané střední preoptické jádro na rozhraní hypotalamu a lamina terminalis. Vznikají další salvy impulsů, které jdou do dvou oblastí mozkové kůry odpovědných za pocit žízně. Je to jednak přední cingulární kůra (část dlouhého závitu nad strukturou nazývanou corpus callosum), jednak insula, zanořený ostrůvek šedé kůry. Obě struktury zpracovávají emoce a přenášejí mnohé pocity do vědomí. Rozhodují, jak budeme reagovat, například zda opatrně, nebo zbrkle. V tomto případě půjdeme na jejich pokyn hledat zdroj vody.