Neobvyklé chutě štírenek

V médiích se nedávno objevila zpráva o tom, že slovenské jeskynní štírenky Eukoenenia spelaea se živí sinicemi. Tento objev je pozoruhodný, protože drtivá většina pavoukovců, mezi něž štírenky patří, loví živočišnou potravu. Pavouci, štíři, solifugy a další – to vše jsou příklady nenasytných predátorů, kteří zabijí a sežerou (případně vysají) vše, co přemohou.

Štírenky jsou malý řád s necelými 80 popsanými druhy, z nichž čtvrtina žije na Madagaskaru, a hodně druhů známe i z Francie a Itálie (v Evropě celkem na 35 druhů a poddruhů). Ve fosilním záznamu jsou doloženy již od konce třetihor. Dorůstají maximálně do 3 mm, žijí v jeskyních či v půdě a o jejich biologii nevíme téměř nic. Předpokládalo se, že jsou dravé, stejně jako většina pavoukovců a stejně jako velká část jeskynních živočichů; jim dostupnou kořist by představovali chvostoskoci, dvoukřídlí a jejich vajíčka. Sinice se naproti tomu v jeskyních příliš často neobjevují – pro fotosyntézu potřebují světlo, jehož je v jeskyni nedostatek. Jsou však drobné a odolné, mohou být spláchnuty dešti z povrchu do půdy či do jeskyně a mohou zde relativně dlouho přežívat jako téměř heterotrofní organismy. Přítomnost sinic v zažívacím traktu štírenek byla přesto překvapením. V jeskyních je obecně potravy spíše nedostatek a sinic zřejmě ještě méně. Možná ale jejich splach představuje relativně stabilní dodávku potravy, alespoň pro takto malé organismy. O tom, že štírenky spásají sinice zřejmě pravidelně, svědčí i zvláštní chelicery s kartáčkovitými útvary, které mohou sloužit k „shrabávání“ sinic z vlhkých kamenů. Přesto je toto propojení dvou na první pohled nesouvisejících světů (nadzemního a podzemního) dosti bizarní.

Štírenka E. spelaea není ovšem jediný pavoukovec, který má „býložravé“ choutky. Také některé druhy sekáčů si občas zpestří jídelníček různými rostlinnými zbytky, houbami či plody. A dokonce i mezi pavouky najdeme téměř vegetariána – skákavku Bagheera kiplingi ze Střední Ameriky, která se živí Beltovými tělísky na listech akácie z rodu Vachellia (ty tvoří drtivou většinu jejího jídelníčku). U drobného pavouka cedivečky doubravní (Nigma flavescens), který žije i u nás, bylo zjištěno, že mláďata prvního instaru nemohou pokračovat ve vývinu, pokud se nenasají šťávy z listu. Některé druhy skákavek a běžníků, např. běžník listový (Ebrechtella tricuspidata), také příležitostně sají nektar. Samozřejmě nemůžeme pominout roztoče, potravně nejdiverzifikovanější skupinu pavoukovců. Vedle dravců, saprofágů i parazitů najdeme také například vlnovníky (Eriophyoidea) nebo svilušky (Tetranychoidea), kteří sají na rostlinách.

Názory na fylogenezi pavoukovců jsou dost divoké, štírenky jsou v různých kladogramech zmítány z větve na větev. Pozoruhodné proto může být, že občas jsou za jejich nejbližší příbuzné považovány mořské nohatky (sající na sasankách) a právě roztoči. (doi: 10.1371/journal.pone.0075989)