Do something nice for a complete stranger

Vezu jednoho ze svých potomků na vlně opadající ranní špičky přes tři dálnice do lokální vysoké školy Anne Arundel Community College. Dálnice je to vlastně jen jedna, ty dvě další silnice, i když mají až čtyři pruhy v jednom směru, mají úrovňové křižovatky se semafory, takže asi žádnými dálnicemi nejsou. Nicméně příležitostí sjet z nesprávného výjezdu a potom se obtížně vracet je tam dostatek a v minulých měsících jsem je téměř všechny vyzkoušela. Dítko se odpoledne vrátí ze školy veřejnou dopravou (jedním z několika autobusů, které tady jezdí) do Annapolis, což je napůl cesty k domovu, a tam je zase vyzvednu.

Když jedu konečně do práce a přemýšlím nad úkoly, které na mě čekají, padne mi na křižovatce s Mayo Road do oka plakátek na sloupu. Je na něm nápis: „Do something nice for a complete stranger“. Protože se cítím jako naprostý cizinec, okamžitě si to vztahuji na sebe a podvědomě se těším, že pro mě dneska někdo něco pěkného udělá. Ne že by tady na mě nebyli hodní. Po ránu mě soused s úsměvem pozdravil a zeptal se, jak se mám, potom jsem si vyměnila podobně srdečně několik vět s cizí paní na benzince. Je to takový americký ekvivalent k našemu rannímu zavrčení, ale ten efekt je nesrovnatelně lepší. Jak zvednete koutky úst, něco se s vámi stane a na problémy, na které byste doma řekli, že to horší být nemůže, se hned díváte jako na malichernosti. Samozřejmě v Česku byste po takovém srdečném rozhovoru při foukání pneumatik čekali pozvání na kafe, ale tady se zase rozejdete (doslova jako cizinci). Vysvětluji si to tak, že v dobách osidlování americké divočiny, kdy byl téměř každý ozbrojen koltem, bylo důležité ukázat co nejrychleji přátelské úmysly, abyste neskončili s kulkou v hlavě. Nejsem ale odborník na chování zvířat, takže tyto postřehy mají zcela laickou povahu; jdu se raději zabývat chováním rostlin.

Pracovní den v traileru 007 probíhá jako obvykle. V e-mailové schránce na mě čeká několik úkolů z Česka. Je vidět, že mají šestihodinový náskok, některé problémy, které po ránu dnešního středoevropského dne vyvstaly, se už podařilo vyřešit. Z toho plyne, že na stáž je lepší jet směrem na západ než na východ. Pouštím se tedy do zkoumání chování zdejších rostlin a vyrážím se zahradnickou lopatkou do lesa. Les je majetkem instituce, ve které hostuji, a využívá se k výzkumu ekologie rostlin už 40 let. Teď na podzim je to takový světlý, přívětivý les v příjemných žlutých a načervenalých odstínech. Pro toho, kdo si jej chce představit, doporučuji nezávislý filmový horor s názvem Záhada Blair Witch, který se právě v jednom takovém neškodném marylandském lese odehrává.

Není to žádná panenská příroda, část lesa byla ještě před padesáti lety pastvinou, předtím kukuřičným polem, předtím tabákovou plantáží a ještě předtím se tady proháněla Pocahontas.¹⁾ Zarostlá úvozová cesta byla důležitou spojnicí k přístavu na pobřeží zálivu Chesapeake, u kterého kotvily parníky jedoucí z Baltimoru. Dnes je tady všude spousta barevných kolíků a vlaječek, které označují místa trvalých měření a pokusných čtverců, na stromech jsou kovové proužky, které automaticky zaznamenávají přírůstky.

Označeným místům se vyhýbám, protože moje metody jsou destrukční. Na kraji cesty vidím zajímavou mochnu a s pomocí lopatky ji preparuji z půdy. Má šlahouny plazící se po zemi podobně jako některé naše mochny, ale kromě tenkých kořínků, kterými se šlahouny postupně uchycují v substrátu, nacházím také kořenové hlízky o velikosti římského hrachu. To dělá ta kytka náramně chytře, protože když se přelomí šlahoun spojující malou dceřinou rostlinku s mateřskou rostlinou, v hlízce má uložené zásobní látky, které podpoří její růst. Ještě by mě zajímalo, jestli má také hlízka pojistku proti odtrhnutí od šlahounu a zda je sama schopna vytvořit listy a stonky. To už musím zjistit pokusně, proto si beru několik hlízek navíc s sebou. Všechny dnes nakopané rostliny si odnáším k nakreslení a dokumentaci do traileru 007. Zpracovat sběry budu muset až zítra, protože je čas, abych se vydala do Annapolis.

Ke zpáteční cestě si jako spojnici k nenáviděným dálnicím vybírám malou místní silničku, která se vine mezi poli, remízky a zahradami, a tam v zatáčce téměř narážím na stojící dodávku a stopujícího pána v prošívané vestě s kanystrem v ruce. Došel mu benzin a chce hodit k nejbližší benzince. Tak to je ten naprostý cizinec, který dnes potřebuje, aby pro něj udělal někdo něco pěkného! Povídáme si po cestě o kytkách a potom mířím, už za tmy, do Annapolis a domů do Edgewater.