Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Univerzitní proměny

Šima K., Pabian P.: Ztracený Humboldtův ráj. Ideologie jednoty výzkumu a výuky ve vysokém školstvíSLON, Praha 2013, 166 stran, ISBN: 978-80-7419-156-5Fiala J. (ed.): Obnova ideje univerzityKarolinum, Praha 1993
 |  9. 10. 2014
 |  Vesmír 93, 595, 2014/10

Pruský diplomat, politik a reformátor Wilhelm von Humboldt stál v r. 1810 u zrodu Berlínské (dnes Humboldtovy) univerzity. Od této události, později pojmenované Humboldtova reforma, se datuje postupný přerod univerzit – zejména středoevropských, ale s modifikacemi i všech ostatních – do dnešní podoby. Končí překonaný středověký model, kdy profesor z katedry předčítal zažité pravdy a dogmata, studenti je pasivně memorovali a pak o nich vedli disputace. Výzkum se neprováděl žádný a akademické svobody (nezávislost na zvůli státní moci) garantovala – zejména v katolických zemích – církev.

Od Humboldtovy reformy platí:

a) Univerzita zajišťuje jednotu výuky a bádání, pedagogové a studenti se stávají partnery, kolegy v akademické obci, zaměřenými ke stejnému cíli.

b) Provoz univerzity financuje stát a garantuje státní zkoušky a diplomy.

c) Stát také garantuje akademické svobody. Znamená to, že on ani žádný jiný sponzor nemá zasahovat do toho, čemu se na univerzitě vyučuje a co se zkoumá; své úkoly si akademická obec stanovuje sama.

Šima & Pabian mapují 200 let vývoje pod uvedenými hesly; jejich zavádění do života probíhalo kostrbatě, jak jinak. Často zbyla jen ona hesla, a tak se autoři nerozpakují nazvat uvedené cíle ideologií. Profesoři přece vždy byli cosi víc než studenti a stát za své peníze často žádal přinejmenším loajalitu, takže s akademickými svobodami to bývalo všelijaké. V bezproblémových dobách naopak svobody zneužívali sami akademici – zejména „zdivočelé“ studentstvo.

Středoevropský model univerzity (země německé, rakouské a uherské) stavěl na maturitě jako na základním stupni vzdělání, odpadla tedy nutnost kolejí, jak je známe z Británie a USA; humboldtovský model se tady měl uplatňovat od prvního ročníku. Pětileté studium začínalo základními přednáškami, a když studenti přistoupili k diplomové práci, doopravdy se stávali součástí kolektivu katedry či ústavu, kolegy svých učitelů.

Dějiny univerzit za posledních 200 let rozhodně stojí za čtení, sám se však v dalším textu soustředím hlavně na poválečný vývoj a zejména na svou alma mater, tedy Přírodovědeckou fakultu UK.

Za nejslabší kapitolu knihy považuji tu, která líčí postavení univerzit v období 1945–1989. Autoři razí tezi, že humboldtovská ideologie došla svého vrcholu právě na socialistických univerzitách uvedeného období. Svou tezi překvapivě staví ne na dokladech ze života, ale z oficiálních dokumentů – prohlášení nejrůznějších stranických sjezdů, ideologických konferencí apod. Nezdá se mi jaksi, že by tyto prázdné floskule měly sílu jakkoli ovlivnit právě tuto stránku života. Odhlédnu zde od stranické kontroly, vyžadovaných projevů loajality k režimu, politického šikanování, zničených kariér a rozhodování o tom, kdo smí učit – o této smutné kapitole toho bylo napsáno dost. Při pohledu zpět mám však dojem, že zde se kontrola vybila a do náplně odborných předmětů už se příliš nezasahovalo (zdůrazňuji, líčím situaci na přírodovědě). Ano, přišlo sice například nařízení, že 10 % všech kurzů musí zabírat evoluční teorie – tím to ale také končilo. A za této situace se Humboldtův odkaz opravdu naplňoval, i když zvláštním a zcela nečekaným způsobem! Univerzita žila odříznutá od zbytku světa a mizerně a chaoticky zásobovaná – literaturou, přístroji, chemikáliemi. Výzkum postupoval pomalu, na koleně jsme vyráběli, co se jinde dalo koupit, a velkou část literatury jsme měli ne z knihoven, ale jen ze separátů, o které jsme si psali autorům; s knihami byla bída největší. Za těchto poměrů jsme těžko mohli konkurovat světu, protože však studentů bylo málo, ustavil se opravdu těsný kolegiální vztah podle vzoru „každému diplomantovi školitel za zadkem“; zejména když ten školitel měl z politických důvodů zaražený kariérní postup a „na sebe“ dělat nemohl. Principy příslušné vědy, tedy například jak, co a čím měřit, se studenti v tomto osobním styku naučili slušně. Ano, na dovršení humboldtovské reformy (i když jsme nevěděli, že se to tak jmenuje) jsme byli před čtvrtstoletím připraveni docela dobře.

Zde si dovolím malý odskok ke sborníku, který Šima & Pabian kupodivu vůbec necitují. Na 4 roky (1990–1994) dostala Karlova univerzita „disidentské“ vedení: rektorem se stal Radim Palouš a vzdělanci z okruhu „létající univerzity“ a bytových seminářů. Tito lidé měli poněkud jinou představu o obnově univerzity – chtěli se vrátit před Humboldta, do renesance či snad ještě dřívějších období, kdy univerzity na svých 4 fakultách (lékařská, právnická, teologická a filozofická) shromažďovaly, třídily a vykládaly veškerý tezaurus vědění dané komunity, to vše za účelem dosažení jednotného celku poznání (universitas od ad unum vertere = k jednomu se vrtěti). Sborník z r. 1993 přináší dokumenty od předních učenců z různých období 20. století (J. B. Kozák, V. Příhoda, K. Jaspers, M. Lobkowitz, I. Dubský, I. Prigogine), dokument Charty 77 z r. 1986 a 4 statě psané pro tuto knihu (J. Petráň, J. Fiala, Z. Neubauer, R. Palouš). Sborník snad měl představovat jakési programové prohlášení k další cestě. Z uskutečněných praktických kroků vzpomeňme tři: založení Institutu základů vzdělanosti, který se později proměnil na Fakultu humanitních studií (FHS); založení univerzitních center; na přírodovědných fakultách pak byly ustaveny katedry, které se měly věnovat filozofii a dějinám příslušných věd. Obávám se, že většina osazenstva univerzity hleděla na tento program, eufemisticky řečeno, s údivem a nepochopením jako na divný anachronismus z jiného světa. Univerzita na konci 20. století už je „souborem odborných učilišť“ (Neubauer, s. 139) a všichni se třesou, aby mohli konečně povznést úroveň těchto učilišť na úroveň „vyspělého světa“. S Paloušovým odchodem univerzita celý pokus v mžiku odhojila: i FHS se záhy stala řadovým učilištěm.

Vraťme se však ke knize Šimy & Pabiana. V poslední kapitole autoři popisují postupné mizení humboldtovské ideologie v zájmu napojení učilišť na praxi – a proč ne a jak jinak to mohlo dopadnout?

Dovolím si inspirován knihou těchto autorů připojit několik vlastních názorů na fungování zdejšího univerzitního prostředí.

1. Hned v devadesátých letech začala kampaň upozorňující na to, že ve „vyspělých zemích“ končí vysokou školu snad polovina populace, zatímco u nás jen nějakých 12 %. Zakládaly se nové univerzity (Šima & Pabian uvádějí, že r. 2011 jich existovalo čtyřiadvacet) a přijímalo se obrovské množství posluchačů. Jaksi se opomnělo říct, že většina oněch absolventů ve vzorových zemích jsou bakaláři, kteří už ve studiu nepokračují a najdou si zaměstnání. U nás trh odebírající univerzitní bakaláře neexistuje dodnes (dokonce ani u učitelských povolání), a tak téměř všichni zůstávají na školách a chtějí být magistry. Výsledkem jsou davy studentů, nedostatek peněz na kvalitní magisterskou výuku k vědě, frustrace pedagogů, kteří by velmi rádi se svými diplomanty dělali něco zajímavého, ale nejde to: většina onoho davu chce především kredity a diplom. Pedagogové jsou však přitom z velké části placeni z grantů, které si musí vysoutěžit, a pak také slíbené splnit (viz níže bod 3).

2. Třístupňový boloňský proces (studium bakalářské – magisterské – postgraduální doktorské) by při odchodu většiny bakalářů plnil dobře svou funkci – bakaláři se zájmem o další studium by navíc mohli přecházet z univerzity na univerzitu (což se děje, ale málo). Jelikož však skoro všichni zůstávají, dochází k přehlcení studentů i pedagogů: místo jedné závěrečné diplomové práce a státní zkoušky nutno uprostřed studia všeho nechat a podstoupit první rundu obdobných procedur. Proč nebyly zřízeny bakalářské koleje (college) a proč se ty davy nahrnuly na výzkumné univerzity, mi není jasné. Asi to tenkrát nikoho nenapadlo – a jelikož ministerstvo platilo školu „od hlavy“, přijímalo se hlava nehlava. (Zhruba stejné budovy a stejný počet pedagogů mé fakulty musejí „zdolat“ přibližně pětinásobek studentů než před 50 lety.)

3. Když odečteme od oněch 24 univerzit školy umělecké, zbude 17 univerzit „výzkumných“ (research university) s akreditací na všechny tři stupně vzdělávání. Proto je třeba soutěžit o granty, něco vybádat a publikovat. Pedagogové jsou nuceni bádat, při nedostatku fakultních peněz sponzorují ze svých grantů i výzkum svých diplomantů, a tak neradi vidí, když se jejich studenti musí věnovat i jiným výukovým povinnostem, které s diplomkou nesouvisejí. Jinak řečeno, místo aby diplomová práce byla výcvikem, musí často nést i publikovatelné výsledky. Přitom publikace jako imperativ by měla být žádána až na postgraduálu.

4. Akademické nesvobody jsou možná to nejhorší. Stát nám nevěří, co by se za nehet vešlo, a snaží se řídit pomalu i koupi papíru do tiskáren. A ani my navzájem si nevěříme. Každá neplecha, která se přihodí, se stává precedentem pro „systémové“ řešení, aby se to už víckrát nestalo. Hlídá se složení nejrůznějších komisí, poměry externistů a internistů v nich, osnovy a okruhy otázek, bezchybné vyplňování protokolů, jen aby se toho nemohl nějaký vykuk chytit a neodvolával se či nepodával žalobu! Stále více času zabírají tyto kontroly a vyplňovačky, jedni se bojí druhých a navzájem se hlídají. A snažíme se – platí nás stát a jeho úředníci sotva dokážou hodnotit cokoli jiného než toto. (Co byste vyplnili v žádosti o grant do kolonky „Jaký je váš motivační faktor“? Nevíte, ale někdo možná ví, jaké číslo se žádá, a ten to vyhraje.) Někdy v osmdesátých letech byla snaha sjednotit osnovy tak, aby se na všech fakultách, třeba lékařských, dejme tomu v 45. týdnu učilo v daném předmětu totéž. Tenkrát se to nepovedlo, s dnešními počítačovými vymoženostmi je to už jen otázka času.

Když před 100 lety pozvala univerzita A. Einsteina za profesora, musela dostat svolení od císaře, ale to proto, že byl Žid (neboť tehdy platil na univerzitách numerus clausus pro židovské profesory), jinak se o to stát nestaral. Dnes kdyby projevil někdo jako Einstein zájem u nás působit, vznikla by panika: musel by si nejprve odučit pár kurzů, pak by dostal docenturu a po nějakých pěti letech snad i profesuru. To vše za přísného dohledu ministerstva, které by kontrolovalo desítky parametrů (kdo ví, jaký měl v té době citační index!). A hlavně: z čeho ho budeme platit? Oficiálně však hlásáme, že chceme přivést zpátky významné a zejména mladé odborníky českého původu.

A ještě jeden ústup od akademických principů, možná nejhrůznější: rozpadá, rozmývá se akademická obec, jednota učitelů a studentů. Když měl občas student pifku na učitele, zanadával si v hospodě a tím to končívalo. Dnes si vyleje žluč na asociálních sítích, kde si to bude moci každý přečíst i po letech. Obrana není. Opačně to neplatí, běda pedagogovi, který se ve slabé chvilce zachová nekorektně – všechny druhy inkvizic už se na něho třesou!

Konec humboldtovské reformy – co bude, se uvidí, domnívám se ale, že tato napjatá a pokrytecká atmosféra už dlouho trvat nemůže.

Začátkem 90. let měl na Biologických čtvrtcích přednášku Jiří Fiala (editor jedné z recenzovaných knih). Naléhavě na nás apeloval, abychom poté, co byl rozbit systém starý, nezaváděli systém izomorfní. Obávám se, že jsme neposlechli.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné