Říše temnoty a chladu

Pohřbeny hluboko pod silnými ledovými krustami a zahřívány převážně slapovými silami a radiogenním ohřevem nespatří podpovrchové oceány sluneční světlo – pokud vůbec nějaké slunce mají. Ještě před několika desítkami let byly doménou science fiction. Od chvíle, kdy průlety Voyagerů kolem Europy spustily vír dohadů o jejich existenci v naší soustavě, jsme se dozvěděli mnohé o charakteristikách podpovrchových oceánů, zjistili, že mohou existovat na více světech, než jsme se dřív odvažovali hádat, a mohou být přitažlivější, než doufali i autoři science fiction.

Rok 1979 navždy změnil náš pohled na Europu. Snímky zaslané Voyagery zažehly jiskru zájmu o tento měsíc. Jeho povrch se zdál zvláštní: poměrně hladký, s vysokým albedem, s nečetnými impaktními krátery a mnoha podivnými hřebeny a trhlinami. Právě to vedlo ke spekulacím o existenci oceánu kapalné vody pod vnější ledovou slupkou, byť první domněnky se objevily již na počátku sedmdesátých let. To by umožnilo dostatečnou geologickou aktivitu k odstranění starších povrchových útvarů, jako jsou impaktní krátery, a vedlo k formaci lineárních brázd.

Pozdější pozorování potvrdila, že tyto představy byly s největší pravděpodobností správné; oceán je pro rozmanitou geologii Europy nejjednodušším vysvětlením. Jeho existenci indikuje i přítomnost některých sloučenin na povrchu (zejména rozličných solí kyseliny sírové, ač může jít i o čistě radiační produkty) a především interakce měsíce s magnetosférou Jupiteru. V magnetickém poli plynného obra indukuje Europa magnetické pole, což by nebylo možné bez vrstvy schopné vést elektrický proud. Intenzita a struktura pole nasvědčuje přítomnosti oceánu s vysokým podílem rozpuštěných solí a kyselin, a i gravitační měření podporují oceán hluboký od několika desítek po více než 150 kilometrů.