Smrt (a částečné vzkříšení) Homo economicus

Už od počátků teorie her se vědci nepřestávali podivovat nad tím, jak výrazně se lidské chování v praxi liší od původních předpovědí, že se lidé budou vždy snažit o maximalizaci svého zisku a jednat tak jako pomyslný Homo economicus.

Již první výzkumníci naopak narazili na iracionalitu a na zjevně velmi neekonomické chování, které se jevilo pro jedince jako značně nevýhodné. To se však někdy překvapivě ukáže jako vhodná cesta k maximalizaci vlastního zisku – byť často v jiných situacích, než do jakých se lidé dostávají v intencích uměle vytvořených her. A na rozdíl od činů krátkodobě orientovaného, přehledně kalkulujícího Homo economicus je tato cesta dosti klikatá. Jsme především féroví, sobečtí, nebo vypočítaví – a lze to vůbec odlišit?

Werner Güth, Rolf Schmittberger a Bernd Schwarze popsali hru na ultimátum v roce 1982 [1] za účelem studia lidského chování v jednoduché verzi smlouvání za podmínky ultimáta (omezení rozhodovacích možností některých hráčů pouze na dvě: ano-ne, přijmout- odmítnout). Hru na ultimátum hrají dva hráči, kteří se nevidí, jsou navzájem zcela anonymní a veškerý kontakt mezi nimi zprostředkovává experimentátor. První hráč, označovaný Navrhovatel, dostane k dispozici peněžní částku a má za úkol ji rozdělit mezi sebe a druhého hráče – Příjemce. Pokud Příjemce nabídku přijme, dostane ji a Navrhovatel si ponechá svou část; pokud ale odmítne, nedostane nikdo nic.

Na pohled racionální by bylo, kdyby Navrhovatel nabídl nejmenší možný nenulový podíl a Příjemce jej přijal – je přeci jenom lepší mít málo než nic. Tak to ale v praxi nefunguje. Nejběžnější nabídka činí celou polovinu částky a je téměř vždy přijímána; nabídky pod třicet procent jsou naopak velmi často odmítány [2]. Nejčastěji je tento fenomén vysvětlován tím, že i v anonymní jednokolové hře používáme rozhodovací procesy zafixované z každodenního života, kde s lidmi jednáme opakovaně a budujeme si reputaci (obvykle chceme být považováni za štědré a spravedlivé a mít pověst někoho, kdo i za cenu vlastní ztráty trestá neférovost). Podobné tendence by podle většiny hypotéz měly být evolučně podmíněné; zajímavé ovšem je, že ač jsou velmi rozšířené, univerzální rozhodně nejsou. Lidské společnosti jsou diverzifikované a v každé dopadá hra na ultimátum trochu jinak. Extrémy ve štědrosti i sobeckosti nalezneme v societách na úrovni lovců a sběračů, popřípadě pastevců a extenzivních zemědělců. Rozvíjející se a vyspělé státy jsou naopak ve výsledcích relativně jednotnější a padesát procent je modální nabídka v naprosté většině z nich [3].