Co máme očekávat od vědeckých textů…?!?

Ad Vesmír 92, 240, 2013/4

Velice mne zaujal článek, ve kterém Robert Burgan komentuje knihu Kolaps a regenerace. Nechci nikterak komentovat názory autora na jednotlivé práce, které knihu tvoří. Zaujal mě celkový přístup autora k dané knize, který spočívá v tom, že my čtenáři máme údajně jakési apriorní očekávání „čehosi“, se kterým k vědeckému textu přistupujeme, a ono „cosi“ nebylo v případě tohoto díla údajně naplněno. Předpokládám, že tedy existují i díla, které toto očekávání „čehosi“ naplňují, a tudíž jsou přijímány příznivěji. Pokládám tuto metodu za zajímavý projev inkviziční tradice v evropském myšlení. Jde o uplatňování metodiky „Kladiva na čarodějnice“ v dnešní době. Celkem jednoduše lze totiž vždy postulovat ono očekávané „cosi“ tak, aby se toto očekávání v libovolném díle naplnilo nebo nenaplnilo, ať již je obsahem díla cokoliv.

Jako laik jsem si vždy myslel, že každý text, který se rozhodnu číst, mi má být inspirací a pomoci mi nalézt nějaké vlastní řešení nebo formulovat vlastní názor. Může se stát, že k tomu nedojde, ale jde především o mé rozhodnutí, zda daný text číst nebo nečíst, a zároveň o mou schopnost danému textu porozumět. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že mám očekávat od podobných textů nějaké „přesvědčivě zdůvodněné odpovědi“ nebo dokonce řešení, hotové recepty a návody. Chápu, že existuje žánr kuchařských knih, návodů k použití a obecně textů zaznamenávajících normy všeho druhu, ale obávám se, že tohle není příklad vědeckých nebo populárně-vědeckých textů na tak komplexní téma, jakým je kolaps a regenerace společností, kultur a civilizací. Na druhé straně i recepty a návody by měly být zdrojem inspirace a hledání vlastního přístupu k dané věci, nikoliv jen výzvou k otrockému memorování a opakování.

Obávám se upřímně takového přístupu k hodnocení jakýchkoliv textů, ale u vědeckých textů se toho bojím mnohonásobně více. Snadnost, se kterou lze bez jakékoliv kompetence tímto způsobem do pekel zatratit nebo naopak do nebes vynášet libovolný výsledek lidského úsilí, je velkou příležitostí a pokušením pro kohokoliv likvidovat nebo prosazovat kohokoliv. Pokud budeme dávat takovým metodám prostor, může to být jeden z kamenů, kterými je dlážděna naše společná cesta ke kolapsu.

Tímto příspěvkem nemám rozhodně na mysli to, že by Vesmír uveřejněním článku Roberta Burgana nenaplnil nějaké mé očekávání. Rád bych naopak redakci poděkoval za zprostředkování ukázky toho, na co si musíme všichni dávat ve vědě i v životě dobrý pozor, protože takto soudit a odsuzovat je tak sladce snadné…

Ladislav Žák

Autorova odpověď:

Hra so sklenými perlami a potoky pravej ľudskej krvi

Pred pár hodinami som si v elektronickej pošte prečítal list od mne neznámeho čitateľa, ktorý označil moju recenziu knihy Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur od M. Bártu, M. Kovářa a kol. z aprílového čísla Vesmíru za text, ktorý nás vracia do stredoveku, predstavujúc pritom akési kladivo na čarodejnice, pomocou ktorého chcem „bez akejkoľvek kompetencie“ niektorých autorov knihy „vyniesť do nebies“ a druhých zase „zatratiť do pekla“.

K tomu si dovolím poznamenať tri veci. Po prvé, vedecká činnosť vykonávaná zo štátnych či verejných prostriedkov by mala byť v maximálne možnej miere zodpovedná, čo okrem iného znamená vykonávaná v súlade s už dosiahnutou úrovňou a výsledkami vedeckého bádania, ako aj so štandardami práce s pojmami a relevantnými vedeckými konceptmi. Recenzovaný text ako celok však podľa mňa z týchto štandardov na mnohých miestach vybočil. Preto sa mi zdalo vhodné zareagovať na túto skutočnosť kriticky a poukázať na jeho slabé miesta nie preto, aby som niekoho nasilu vyzdvihol, alebo „pokarhal“, ale otvoril cestu k lepšiemu textu a lepším riešeniam ako boli tie, ktoré Bárta, Kovář a kol. ponúkli čitateľskej verejnosti.

Po druhé, pravdupovediac, očakával som skôr iné reakcie na môj text, v ktorých by sa namiesto čisto emocionálnych „výlevov“ a subjektívnych „postrehov“ predložili nejaké vecné argumenty, vyvracajúce moje tvrdenia a prípadne dokazujúce moju nekompetentnosť. Nič také, bohužiaľ, v danom čitateľskom liste nenachádzam.

A nakoniec, po tretie, pripúšťam, že niektoré moje formulácie v spomínanej recenzii sa môžu určitému typu čitateľov javiť ako príliš ostré alebo nezvyklé. A „kajúcne“ dodávam, že je to skutočne taká moja personálna „úchylka“, pretože naozaj považujem veľkú časť akademickej spoločenskovednej spisby za sterilnú hesseovskú hru so sklenenými perlami, s od života úplne odtrhnutými abstrakciami, realizovanú na pozadí nemilosrdného a krutého boja o prežitie medzi jednotlivými civilizáciami a kultúrami, ktorá nie je ani tak nebezpečná svojou ideologickou predpojatosťou a účelovosťou, ako skôr tým, že podáva skreslený obraz reality, v ktorej sú mediálnymi hviezdami napríklad demokraciami chránení masoví vrahovia a sadisti, ktorí však v rozhodujúcej chvíli stáli na tej pravej strane.

Podceňoval by som však inteligenciu a rozhľad čitateľov tohto jedinečného periodika, keby som napríklad v štýle nejakého stalinského prokurátora začal uvádzať konkrétne mená alebo krajiny a presviedčať ich, že pravda nie je taká, aká je, ale taká, akú ju chcú mať tí, ktorí si dosť neskromne myslia, že môžu vlastniť nielen naše úspory, ale aj naše životy, túžby a sny.

Robert Burgan