Mohou za zvyšující se počet autoimunních nemocí změny v lidském mikrobiomu?

Slovem mikrobiom označujeme souhrn všech mikroorganismů, které žijí v určitém prostředí a interagují s ním. Vědecké výzkumy posledních let ukazují jasný vztah mezi mikrobiomem mnoha orgánů a jejich chorobami. Narušení mikrobiomu kůže má jasnou příčinnou spojitost s některými ekzémy, změny střevního mikrobiomu se pojí s obezitou, změny plicního mikrobiomu zase s astmatem. Klíčový význam pro zdraví člověka má zejména střevní mikrobiom. Komplex mikroorganismů žijících v lidském střevu je impozantní. Jak počtem druhů, tak počtem jedinců. Převyšuje řádově desetkrát počet buněk v lidském organismu a čítá řádově tisícovku druhů. Spektrum genů v jejich genomech převyšuje 150krát počet genů lidského genomu. Mikrobiom střeva sehrává klíčovou roli ve vývoji, výživě i imunitě člověka (viz např. hezký článek J. Lhotského, Vesmír 91, 326, 2012/6).

Postihnout všechny aspekty působení mikrobiomu na lidský organismus je krajně obtížný úkol. Vědci z Oklahomské univerzity se zaměřili na vývoj střevního mikrobiomu člověka v průběhu času a využili k tomu vzorky stolice, které pocházejí z 1400–8000 let starých archeologických nalezišť v Severní a Jižní Americe. V těchto takzvaných koprolitech je možné najít DNA střevní mikroflóry dávných lidí. Badatelé analyzovali také již dříve získaná data o bakteriích, které obsahovala jednak asi 5300 let stará mumie „muže z ledovce“ Ötziho a jednak tělo rakouského vojáka, který byl zabit v roce 1918 a po 93 let byl zamrzlý v alpském ledovci.

Výsledky studie podpořily hypotézu, že střevní mikroflóra pravěkých lidí se víc než té naší podobala mikroflóře, kterou lze najít u jiných druhů primátů nebo primitivních kmenových společností. Hlavní změna lidského mikrobiomu se však odehrála během uplynulých sto let. Důvodem jsou podle vědců dietní změny, a zejména rozšířené používání antibiotik a zavedení aseptické praxe. Tyto bezesporu pro medicínu velmi cenné novinky se však mimo jiné projevují nárůstem počtu autoimunitních nemocí.

PLoS ONE 7(12): e51146, 2912. DOI: 10.1371/journal.pone.0051146