Bělochoroš slzící

Houba, která pláče, rozhodně není v našich lesích běžná. Když jsme jednu takovou objevili v areálu Teplického skalního města a začali ji fotografovat, netrvalo dlouho a další zájemci se brzy přidali. Houbou, která vzbudila tolik pozornosti, byla dřevokazná houba z čeledi troudnatcovitých (Fomitopsidaceae) – bělochoroš slzící.

Celkem běžné je slzení neboli gutace (gutta = kapka) u rostlin, které se tímto způsobem zbavují přebytečné vody a v ní rozpuštěných minerálů. V gutační vodě jsou však také rozpuštěny některé organické látky, např. cukry nebo aminokyseliny či pro rostlinu jedovaté látky. Výdej vody rostlinou je regulován hydrostatickým tlakem v cévách vodivých pletiv pomocí mikroskopických otvorů na listech zvaných hydatody, které jsou umístěny většinou na okrajích listů. Je to jeden ze způsobů hospodaření rostlin s vodou. Rostliny gutují nejčastěji v noci a nad ránem, když teplota poklesne a vzduch je téměř nasycený vodními parami. Na tom, že se můžeme po ránu brouzdat bosí ranní rosou, se podílí asi z jedné třetiny právě gutace.

Neslzí však jen rostliny. Gutace je známá také u některých mikromycet – např. plísní, a také u makromycet, např. u troudnatce pásovaného (Fomitopsis pinicola). Zcela bez konkurence však „pláče“ bělochoroš slzící (Postia guttulata). Slzí tak silně, že mu tato vlastnost dala i druhové jméno. Gutace u hub nebyla dosud příliš studována, ale má zřejmě podobný význam jako u rostlin.

Bělochoroš slzící roste poměrně vzácně na mrtvém dřevě jehličnanů, nejčastěji smrků. Tvoří polokruhovité kloboukaté plodnice o šířce 50–180 mm, které jsou buď přisedlé, nebo jen krátkým třeněm přirostlé ke dřevu. Na povrchu jsou lysé, v mládí bílé, později žlutavé, za sucha okrové. „Slzy“ se objevují na spodní části plodnice a nejvíce jich bývá v místech na okraji klobouku, tj. v místech přírůstku nových buněk. Ve většině případů jsou čiré a jen někdy jsou zbarveny do růžova. Póry jsou bílé, ve stáří krémové až okrové. Dužnina je tuhá a hořká. Moc bychom si nepochutnali.