Volby po česku (a americku)

V našem průzkumu evropských mentalit dokázali v politické skepsi s Čechy (56 %) držet krok jen Maďaři; CVVM v prosinci zjistila stěží dvoucifernou důvěru vládě a poslanecké sněmovně (10 %, resp. 13 %). Občané byli stmeleni všeobecnou frustrací, a přesto se nadchli pro přímou prezidentskou volbu.

Zapálené politické klání ovšem hrozilo národním nesvárem. Politické vyznání je více než sportovní fandění, odhaluje hodnotový systém člověka. Např. Spojené státy se v souvislosti s politickým bojem rozštěpily na dvě kultury: na státy „modré“ (demokratické, progresivní) a státy „červené“ (tradicionalistické, republikánské).¹⁾

České republice snad podobné schizma nehrozí, i když i u nás mají volební mapy kromě demografických i jasné teritoriální kontury. Konflikt se snad nevyhranil i proto, že u nás došlo k překřížení politických programů a osobností kandidátů. Poněkud paradoxně (oproti USA) se totiž kandidát s méně sociálním programem ukázal charakterově pevnější, slušnější, pro-mírovější a pravdomluvnější. V USA tomu nyní bývá naopak (viz příklady Romneyho, G. W. Bushe a „velkého komunikátora“, „teflonového“ Reagana).

Pravdomluvnost se během našich prezidentských debat pokoušel transparentně hodnotit projekt Demagog (demagog.cz): Poctivostí v debatách na Čt24 vynikli Jiří Dienstbier se skórem pravdy ku lži 20 : 0 a Karel Schwarzenberg (14 : 0). Naopak výroky Miloše Zemana byly hodnoceny jako nejméně pravdivé ze všech devíti kandidátů (8× pravda, 5× nepravda, 2× zavádějící a 3× neověřitelné). Ukázalo se ale, že těm, kdo rozhodovali, kdo bude úřadovat pod standartou s nápisem „Pravda vítězí“, na charakteru moc nezáleželo. Josef Jařab, bývalý rektor olomoucké Univerzity Palackého, výsledek shrnul: „Rozhodly lži. Vidím to tak, že Miloš Zeman se jednoznačně prolhal na Hrad.“